Životopis - 1. část

5. června 2012 v 20:47 |  Korunní princ Rudolf Habsburský

Rudolf František Josef Karel Habsbursko-Lotrinský

( *21. srpna 1858, zámek Laxenburg - †30. ledna 1889, zámek Mayerling)


Korunní princ Rudolf, celým jménem Rudolf František Josef Karel Habsburský, se narodil 21. srpna 1858 jako vytoužený syn císařského páru Alžběty Bavorské a Františka Josefa I. V pořadí třetí dítě se narodilo na zámku Laxenburg a tuto radostnou novinu oznámilo lidu 101 výstřelů z dvaceti děl. Školy, úřední budovy či kasárny se slavnostně rozzářili světly a na počest budoucího císaře se konaly slavnostní bohoslužby a všude po císařství byly vyvěšeny vlajky. Císař byl štěstím bez sebe a tak nechal syna od prvního dne jmenovat plukovníkem 19 pěšího pluku a zároveň mu udělil Řád Zlatého rouna. Jako chůva byla vybrána Karolina von Welden, vdova po Ludwigu von Welden, který se proslavil v roku 1848 při potlačení uherského povstání, která si prý musela nechat poradit i to, jak se dítě drží.


To že byl Rudolf jmenován plukovníkem při svém narození, svědčí především o touze Františka Josefa mít ze syna vojáka. Takovéto pocty totiž nebyly u dvora obvyklé. Samotnému Rudolfovi se role vojáka zezačátku líbila. Už ve svých dvou letech přijal v císařském paláci Hofburgu delegaci svého pluku. Když mu kapitán sdělil, že by bylo vhodné, aby jako velitel uvítal pluk na koni, Rudolf opáčil, že má koně jen dřevěného. Poté ho společně s kapitánem dopravili z druhého pokoje před pluk a Rudolf pak jasným hlasem velel ze sedla.


Rudolf byl velmi bystré dítě. Jazyky, náboženství, počty i psaní - v tom všem Rudolf exceloval. František Josef by byl ale radši, kdyby mu stejně šel tělocvik, jízda na koni či střelba. Bohužel - Rudolf neměl zrovna na tyhle věci nadání. Ke všemu byl velmi citlivý a bojácný, což mu vyneslo nelichotivou přezdívku od otce "můj kriplíčku". Ve svých šesti letech dostal za vychovatele a učitele necitlivého generálmajora hraběte Gondrecourta. Gondrecourtův přístup k Rudolfovi byl velmi svérázný. Jeho vojenský drill by se dal označit za týrání. Každé ráno ho např. budil výstřelem z pistole, či ho poléval studenou vodou a pak ho nechal stát na mrazu, nebo ho zavřel do obory a pak křičel, že se na něj řítí divočák. Rudolfově citlivé povaze takový přístup rozhodně neprospíval a tak byl často pobledlý, roztřesený a nemocný. Toto příšerné období rázně ukončila až Rudolfova matka, císařovna Alžběta. Když viděla, jak se z Rudolfem zachází, zasadila se o to, aby byl hrabě Gondrecourt nahrazen hrabětem Latourem. Rudolfa psychika už ale byla nenávratně zasažena Gondrecourtovou výchovou a trpěla jím nepochybně celý život.


Rudolf měl ke své matce zvláštní vztah. Spíše než matka to pro něj v dětství byla ta krásná, záhadná dáma, kterou vídal jen občas. Alžběta totiž své děti navštěvovala jen zřídka a už se ani nesnažila zasadit o jejich východu. O všechno se starala Rudolfova babička Sophie se kterou Alžběta, jak je všeobecně známo, moc dobře nevycházela. Rudolf měl později pevný vztah se svou mladší sestrou Marií Valerií. Přes to všechno, svou matku miloval a obdivoval celý svůj život.


Aby zvládl v osmi letech nápor učiva, vstával Rudolf už o čtvrté hodině. Velmi se zajímal o dějepis, včetně dějin 18. a 19. století. Nadchla ho myšlenka učitele dějepisu, o králi ne z Boží vůle, nýbrž zvoleného. Jeho učitel, Menger, se v něm snažil usadit úctu ke vzdělaným lidem, vychoval ho k odmítání předsudků a k toleranci k menšinám, k podporování demokracie a odmítání absolutismu. Rudolfova vášeň však byla bezesporu přírodověda a botanika. Se svým učitelem přírodovědy - Josef Kristem, navštěvovali muzea, podnikali procházky či zkoušeli různé pokusy, přičemž si Rudolf musel svá pozorování pečlivě zapisovat do deníku. Moderní duch 19. stol. tkvěl pro mladého Rudolfa jen v přírodních vědách, dějinách a politice, ostatní - umění, literatura, hudba, matematika, jazyky (latina, francouzština, maďarština, čeština, polština), sport i divadlo absolvoval bez zájmu. Postupem doby si Rudolf upevňoval (prostřednictvím svých učitelů) názor na politické a sociální dění. Zatímco strýc arcivévoda Albrecht se ho snažil odklonit od příliš liberálních názorů, František Josef ho postupem doby už jen odbýval slovy "Rudolf zase žvaní".

24. 7. 1877 zakončil Rudolf studia a jeho novým nejvyšším hofmistrem se stal Karel hrabě Bombelles, věrný služebník Habsburků, kandidát arcivévody Karla Ludvíka (a potažmo i arcivévody Albrechta). Latour předložil vyúčtování výdajů za výchovu a přidružené výdaje komory korunního prince od listopadu 1864 do konce roku 1877 - celkem 388 546 zlatých 55 krejcarů. Rudolfa velmi mrzelo, že nemohl dál studovat, jak by si to přál (a jak bylo dopřáno jeho protivníku v Berlíně, princi Vilémovi, budoucímu císaři Vilémovi II.) a že se z něj měl stát voják. I přesto, že Bombelles ho neustále lákal od knih ven do přírody či za milostnými dobrodružstvími, knihy Rudolf neodbýval. Velmi želel odchodu svého hofmistra Latoura, "milého starouška", jak mu Rudolf říkal, a tak jako malou náplast na Rudolfovo psychické povzbuzení povolil císař svému synovi vykonat po ukončení studijní doby několik cest s jedním z Rudolfových nejmilejších učitelů Mengerem. Rudolf se měl seznámit s průmyslem ve Švýcarsku a Anglii. V Anglii se Rudolf snažil (potají, aby o tom ve Vídni nevěděli) setkat s Charlesem Darwinem, leč k jeho zklamání se mu to nepodařilo. Seznámil se tam s novým systémem samovazby pro těžké zločince, který se mu zamlouval (Rudolf byl odpůrcem trestu smrti a chtěl, aby se s vězni zacházelo humánněji). Tou dobou byla v Anglii i Rudolfova matka Alžběta, která tam utekla ze stísněného císařského dvora. Bavila se jízdou na koních (na dostizích) a dokonce si od Rudolfa vyžádala slib, aby on na koni nejezdil. Že jejich vztah byl velmi chladný, dokládá i to, že Alžběta rozzuřena nad chováním svého syna předčasně opustila Anglii - Rudolf totiž byl víc než nezdvořilý k Alžbětinu anglickému průvodci Bayi Middletonovi, který byl do Alžběty zamilován, což Rudolf nemohl přenést přes srdce. V Anglii Rudolf napsal spis s kritickým postojem vůči rakouské šlechtě, která na rozdíl od anglické mezi sebe odmítala přijmout ambiciózní měšťanskou vrstvu, kritizoval její rozmařilý způsob života, jakým žila kupříkladu i jeho matka.


Na zpáteční cestě navštívili berlínský dvůr, kde s Vilémem Rudolf navštívil několik plesů. Jedna z princezen ho charakterizovala jako nepříliš hezkého, ale přece přitažlivého. Vážný obličej z něj dělal staršího, narudlé řídké vlasy byly přímo ošklivé. Mluvil překotně, byl sice zdvořilý, ale chladný, až pohrdavý. Rudolf si na základě toho, že se o jeho osobu jakožto korunního prince zajímaly tucty žen, vytvořil svůj obraz o ženě jako takové - pohrdal jí. Ženy se mu staly pouze nástrojem k uspokojení jeho fyzických potřeb. Žádná z nich na něj, na intelektuálně velmi nadaného mladého muže, nemohla mít vliv, ať už se jednalo o jeho "první lásku" dvorní herečku Johannu Buskaovou, či Helenu Vetserovou, matku Mary, jíž v době Rudolfova flirtu s Helenou bylo šest let, či jeho manželku Stefanii, která si stěžovala, že ženu jako takovou podceňoval a nepovažoval ji za rovnocennou bytost. Rudolfovým ideálem krásy byla malá, černovlasá, něžná žena, taková, jaká byla jeho milovaná teta, manželka Karla Ludvíka, arcivévodkyně Marie Terezie Portugalská, Mizzi Casparová i poslední jeho milenka Mary Vetserová.

Rudolfovým obrovským koníčkem byla odmalička zoologie, zvláště pak ornitologie. Již jako dvanáctiletý sepsal pojednání Lovy na orly. V patnácti letech se osobně seznámil na vídeňské Světové výstavě s nejslavnějším ornitologem té doby Alfredem Brehmem, který se stal Rudolfovým častým hostem v jeho rezidenci na Hradčanech. Spolu vedli různé diskuse a účastnili se různých výprav a lovů, např. do Uher, do Španělska, Středomoří atd. Přátelství dokonce pokročilo tak daleko, že v roce 1877 Brehm věnoval oba svazky o ptácích v 2. vydání svého Života zvířat korunnímu princi, z čehož měl Rudolf obrovskou radost. Vznětlivé a obhroublé chování k nelibosti dvořanů Rudolf Brehmovi promíjel. Antipatie dvořanů k Brehmovi umocňovalo i to, že byl protestant, darwinista a svobodný zednář, proto se snažili Rudolfovi přátelství s ním překazit. I když posléze částečně jejich styky ochladly, skutečně jej zničila až o 31 let staršího Brehmova smrt v 1884, již Rudolf upřímně oplakával. Ornitologii Rudolf zůstal věrný až do své smrti. Rudolf byl dokonce 1879 jmenován čestným členem Císařské akademie věd ve Vídni a budapešťská univerzita ho jmenovala svým čestným doktorem, i když sám Rudolf si uvědomoval, že je to díky jeho původu a postavení, ne za zásluhy v oblasti vědy.


Do Prahy Rudolf přijel v roce 1878, kdy sem narukoval jako c. k. plukovník pěšího pluku č. 36. Bydlel na Hradčanech. Češi si od pobytu proslovanského korunního prince slibovali porozumění mezi Prahou a Vídní. Rudolf se v Praze nevěnoval jenom vojenským povinnostem a psaní politických spisů. I přes všechnu práci užíval své relativní volnosti. Účastnil se různých zábav, pitek a dobývání ženských srdcí, což mělo za následek i různé aférky. Když se Rudolf zamiloval do jedné chudé židovky, její rodiče ji poslali na venkov, aby na Rudolfa zapomněla. Dívka tam však zemřela na nervovou horečku, přičemž blouznila jen o korunním princi. Rudolf se samozřejmě nemohl jejího pohřbu zúčastnit, a tak noc co noc navštěvoval její hrob a trávil tam hodiny v žalu a nářku, až jej jednou přistihli hřbitovní hlídači - jaké bylo jejich překvapení, když ho poznali. Zde je patrná paralela s císařem Josefem II. - Rudolf měl v oblibě navštěvovat inkognito chudinské čtvrti. Z této více či méně přikrášlené pražské epizodky však vyplývá na povrch Rudolfova vlastnost trápit se výčitkami a jen s obtížemi je překonávat.


Jestli o této aféře věděl císařský dvůr ve Vídni, není známo, jisté ale je, že pro Rudolfa hledali nevěstu. Jelikož rovnorodých vládnoucích katolických rodů nebylo mnoho, dostal se rakousko-uherský vyslanec hrabě Chotek v 1879 i na bruselský dvůr, kde žila v úvahu připadající patnáctiletá princezna Stefanie, druhá dcera belgického krále Leopolda II. Rudolf se tak v březnu 1880 vydal tam, kam byl nasměrován - do Bruselu. Námluvy byly velmi chladné, bledá a nepříliš vzhledná Stefanie se mnoho Rudolfovi nezamlouvala, přesto bylo budoucímu svazku králem Leopoldem II. požehnáno. Rudolf se tak podřídil zákonitostem Arcidomu, ba učinil ještě více - snažil se, aby vypadal jako šťastný ženich. K tomu mu zajisté dopomáhala i metresa, kterou si vzal s sebou do Bruselu, o čemž se dozvěděla Stefaniina matka Marie Henrietta. Ta však nechala tento skandál pod pokličkou, aby se mladý pár nedostal do rozepří hned v počátcích společného života. Svatba se přes odklady (kvůli Stefaniimu zdraví a "pomalému dospívání") konala v květnu 1881. Rakouský lid ji přivítal s nadšením a Stefanie byla nadšena též. Jízda 62 dvorských ekvipáží v čele s obojími rodiči a mladými manžely musela být v Prátru přerušena, neboť lidský dav znemožnil další jízdu. V Schönbrunnu se konala lidová slavnost, kde pohádkový ohňostroj zaléval celé okolí světlem a na noční obloze zářily iniciály "R" a "S".


Rudolf se i přes pozdější Stefaniiny výčitky snažil v prvních letech manželství o to, aby před okolním světem vypadal jejich vztah jako dobrý, což vyplývá z mnoha dopisů přátelům. Stefaniino postavení v rodině přesto bylo podivné. Na rakouském dvoře ze Stefanie moc nadšeni nebyli. Císařovna Alžběta Stefanií, tou "ošklivou nemotorou" či "morální zátěží" opovrhovala, Rudolfova sestra Marie Valérie ji též odmítala, později se od společného soužití se Stefanií odklonil i Rudolf, takže se korunní princezna cítila na císařském dvoře osamělá a opuštěná, bez jakýchkoli přátel. Přesto zdání rodinné harmonie vyvrcholilo počátkem roku 1883, kdy nebylo pochyb, že Stefanie je v jiném stavu. Toto období očekávání potomka i sama Stefanie uznala za opravdu šťastné. Mladý pár očekávaného dědice trůnu nazýval Václav, čímž vyjádřil svou sounáležitost s Čechami. Mužský potomek se však korunnímu páru nenarodil. Dne 2. září 1883 přišla na svět dcerka, již pokřtili Alžběta a něžně ji oslovovali Erszi. Porod dcery byl velice těžký; později, po vážné nemoci (po komplikovaném onemocnění kapavkou, kterou jí Rudolf nakazil), již Stefanie další děti mít nemohla. Pokračování dynastie bylo tedy ohroženo.


Jak známo, Rudolf psal vedle vědeckých prací i politické články, v nichž kritizoval otcovu politiku. Tyto články vycházely v deníku Neues Weiner Tagblatt, samozřejmě anonymně. Vydavatel Moriz Szeps, s nímž se Rudolf spřátelil, dokonce pro zachování Rudolfovy anonymity jeho rukopisy přepisoval a teprve přepisy putovaly dále k tisku, zatímco originál směřoval zpět k Rudolfovi. Názory Szepsovy i Rudolfovy byly tak podobné, že odlišit autorství článků je mnohdy obtížné. Snad jen styl pomáhá určit, zda článek psal Szeps - ten rád používal květnatá slova a různé citáty - či korunní princ - ten pro změnu psal přímočaře až sarkasticky. Rudolfovou snahou bylo i smíření a odstranění předpojatostí mezi Židy a křesťany, odstranit sociální, hospodářské i vzdělanostní rozdíly a vychovat dobré rakouské vlastence. Rudolfovým vzorem úspěšného státu byla Francie, republika, pro niž jako zdroj liberálních myšlenek měl hluboké sympatie. Naopak v Německu viděl nepřítele nejen Rakouska, ale i Evropy. Rudolf se ocitl mezi mlýnskými kameny: na jedné straně nenávist šlechty, antisemitů a nacionalistů, na druhé straně obdiv liberálů, buržoazní inteligence, nekatolíků a Židů.


Přestože Rudolf byl považován za významnou a vlivnou osobnost, on sám musel při každé příležitosti zdůrazňovat, že tomu tak není, že je jak v politice, tak i ve vědě jen neinformovaným diletantem, byť plným zájmu. Na druhé straně ale to, že se stýkal s různými vědci, politiky a spisovateli, ho nutilo k tomu, aby se dál vzdělával. Rudolf zahajoval Elektrickou výstavu v roce 1883 ve Vídni, účastnil se v roce 1884 Mezinárodního ornitologického kongresu, zasadil se o pořádání Živnostenské výstavy v Antverpách, zahájil v roce 1887 Výstavu hygieny, kde všechny liberály nadchl větou "Nejcennějším kapitálem států a společnosti je člověk", angažoval se pro Rudolfinský spolek (ten měl za cíl školit ve vlastní nemocnici - Rudolfinském domě, dodnes stojícím - ošetřovatelky pro případ války), z popudu katastrofy při požáru Ringtheatru v roce 1881, kde uhořelo 300 lidí, byl spoluzakladatelem Dobrovolné vídeňské záchranné společnosti.


Rudolf plánoval napsat monumentální lidovou encyklopedii o Rakousku-Uhersku, na níž měla pod jeho záštitou pracovat duchovní elita země, čímž chtěl podpořit u všech národností lásku k vlasti. Toto dílo, Rakousko-uherská monarchie slovem i obrazem, zkráceně nazývané Dílo korunního prince, k němuž sezval plno odborníků, mělo 24 svazků a bylo dokončeno hluboko po Rudolfově smrti, v roce 1902. První plány na toto dílo pravděpodobně vyšly od arcivévody Jana (Ortha). Vyvstávaly obtíže, především finančního rázu, proto se vydávání díla tak táhlo a Rudolf, který byl jinak nestálý a těkavý, prokázal ohledně tohoto díla svou výdrž. Další překážkou brzdící vydání díla byli Maďaři, kteří si vynutili kromě německé verze i maďarskou, čímž Rudolfovi zmařili vizi jednotně vedené říše. Když v prosinci roku 1885 vyšel první svazek, uspořádal císař pro spolupracovníky přijetí. Rudolf v pokoře políbil císaři uctivě ruku, ten mu dal na přednesenou procítěnou řeč povzbuzující odpověď, vyjádřil spokojenost a nabádal jej k vytrvalosti, ale naprostým nepochopením osoby svého syna byl císařův dotaz na jednoho ze spolupracovníků, zda opravdu úvodní slovo Díla napsal sám Rudolf.


Rudolfa tížilo, že za svůj vojenský postup nevděčí svým schopnostem, nýbrž tomu, že byl tím, kým byl. Proto se aspoň snažil být dobrým vojákem. Jeho vojenská kariéra byla následující: od 1. dne života plukovník a majitel 19. pěšího pluku, 1878 plukovník 36. pěšího pluku v Praze, 1879 i velitelem 36. pluku, 1880 generálmajor, 1881 velitel 18. pěší brigády v Praze, 1882 polní podmaršálek, 1883 velitel 25. divize pěších vojsk ve Vídni, 1888 generální inspektor pěšího vojska - tedy kariéra, na níž jiní potřebovali okolo půlstoletí služby a mimořádných vojenských výkonů. Rudolf se za pobytu v Praze u 36. pěšího pluku snažil ve vojenské oblasti vyhranit. Náruživě studoval průběhy bitev, staré plány pochodů, zabýval se novým vývojem válečné techniky založené na elektřině, vlivům nově budovaných železnic i sociálním poměrům uvnitř oddílu. Počáteční snahu a píli postupně otupily neustálé konflikty se strýcem Albrechtem, ale i neustálé brzdění v každém samostatném úsudku ze strany otce, což také vedlo k tomu, že ke konci života již nebyl disciplinovaný, chodil pozdě na inspekce, dělal je velmi povrchně a lajdácky - ukazoval okolí, jemuž chtíval být vzorem, jak ho to vše již nudí; rezignoval. Jezdil jen křížem krážem po rakouských zemích, opravdovou moc neměl, k vojenským konferencím předsedajícím císařem byl zván jen tehdy, když se nejednalo o ničem závažném. Rudolfův vliv byl znemožněn a namáhavé cesty očividně zdravotně i nervově zesláblého prince vyčerpávaly.


Co se týče sympatií a politiky vůči národům, Rudolf si oblíbil Uhry, naopak nepřátelil se s Bismarckovou politikou a na Balkáně uvažoval o sjednocení Slovanů pod Rakouskou říši (ovšem ne z toho důvodu, aby se Rakousko rozrostlo, nýbrž proto, že tyto chudé země podle něj potřebovaly k svému rozvoji ochranu a pomoc silného státu, čili Rakouska). Rudolf byl důkladně sledován a informace o jeho osobě putovaly kupř. i k Bismarckovi. O Rudolfovi podávaly informace i osoby, které by Rudolf podezíral až naposledy (Maďar Ladislav von Szögyenyi, sekční šéf v ministerstvu zahraničí). Oficiální politické agenty se zručností a rafinovaností "vodil za nos", ale proti Bismarckovým špehům byl vlastně bezbranný, protože ani nevěděl, kdo jimi je. Proto byly na místě Rudolfovy zašifrované dopisy i noční schůzky v Hofburgu.

Když na počátku roku 1888 zemřel probismarckovsky orientovaný německý císař Vilém I. a jeho liberální syn Fridrich III. trpěl těžkou chorobou a dalo se očekávat, že do několika měsíců nastoupí na trůn opět probismarckovsky orientovaný Fridrichův syn Vilém II., Rudolfovi se rozplynul sen o demokratické Evropě. Ve spojenectví Rakousko-Uherska s Pruskem (Dvojspolek) a později i Itálií (Trojspolek) viděl krok, který směřoval k zániku Rakouska. Nemohl pochopit, že císař nejde ve stopách Marie Terezie, pro kterou bylo Prusko zavilým nepřítelem, a nespojí se s Francií a Ruskem. V tomto období zániku všech nadějí lze spatřovat definitivní Rudolfovy deprese, které vyústily v mayerlingskou noc. Rudolf psal různé spisy a otevřené dopisy, v nichž vyjadřoval názory na politickou situaci a naděje Rakousko-Uherska pod německým - potažmo Bismarckovým - vedením, ale tyto anonymní články se pravděpodobně nikdy k císařovým rukám nedostaly. Když pak v červnu 1888 nastoupil na německý trůn císař Vilém II., postupem doby Rudolfův vztah vůči Prusku dosáhl až hranice nenávisti, poukazoval, že Rakousko-Uhersko se stalo pruskou provincií. K tomu ještě napomohl osobní spor, kdy Vilém II. přijel na inspekci rakouské armády. Její stav shledal jako velmi nepříznivý, zvláště pak ostré kritice vystavil pěchotu, jejímž generálním inspektorem byl právě Rudolf. Vilém II. řekl Františku Josefovi i Alžbětě otevřeně svůj názor, za což Alžběta kategoricky odmítla, velmi rozhořčena, dále setrvat ve Vilémově společnosti, až se musel Vilém omluvit. Nicméně po návratu do Berlína napsal Františku Josefovi, že má právo upozornit svého spojence na nepořádek v jeho armádě a požadoval zbavit Rudolfa místa generálního inspektora, čehož důsledkem byl ostrý výstup mezi Rudolfem a Františkem Josefem; další krok k Mayerlingu. Zájem císařských rodičů o korunního prince byl již od dětství (s několika výjimkami) nepatrný. Alžběta byla stále na cestách a psala mu zřídka, a to ještě většinou o tom, jak se daří malé Valérii. Otec se s ním sice vídal častěji, ale zajímal se prakticky jen o to, co např. Rudolf zastřelil na různých honech. Rudolf otce bázlivě miloval, ale především se ho obával - nikdy se neodvážil např. ve svých článcích přímo napadnout osobu císaře (jak činil předchozí následník trůnu Ferdinand Maxmilián), ale vždy jen okolí císaře. A přece se Rudolf otcovým přáním neprotivil, vždy se snažil otcovy požadavky co nejlépe splnit.

Korunního princ mezitím postihla zdravotní katastrofa - oficiálně se hovořilo pouze o revmatismu, bronchitidě, zánětu kloubů a měchýře. Na jaře 1886 se Rudolf po prudkém propuknutí nemoci - s největší pravděpodobností tehdy nevyléčitelné kapavky - a úplném vyčerpání odjel zotavit na středozemský ostrov Lacroma, kde nakazil i svou manželku. Tato nemoc byla počátkem jeho konce, což si Rudolf dobře uvědomoval, a oslabovala i jeho vůli. Navíc strach z otce byl příliš velký, než aby ho dokázal požádat o laskavost, a tak se Rudolf přepínal a pracoval do úmoru. V březnu 1887 si na cestě do Berlína vzal poprvé na radu lékaře morfium, aby spolucestující nerušil neustálými nápory kašle. Pak bral morfium už proto, že nebylo zbytí. To spolu s alkoholem a ženami v časech depresí a melancholie, aby unikl tíživé skutečnosti, jeho zlou situaci jen zhoršovalo. Bolesti kloubů byly čím dál trýznivější. Hubl, byl bledý a rychle stárnul. Vystupňovala se agresivita, nervozita, ztrácel vládu nad sebou. Ve svém zoufalství a rezignaci byl nakonec sám sobě největším nepřítelem, za vším hledal jen svou vinu, což by ho dříve nenapadlo. K tomu všemu ho neustále dráždilo srovnávání s německým "bratrem" Vilémem II. Ten ve svých 29 letech dosedl na císařský trůn a měl čtyři mužské potomky, zatímco on byl jen neustálým čekatelem na císařský titul a neměl ani syna, ani naději na něj (jeho manželce komplikovaný průběh onemocnění kapavkou, kterou ji Rudolf nakazil, způsobil neplodnost).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fatagaga Fatagaga | Web | 7. září 2016 v 11:20 | Reagovat

sms půjčka bez doložení příjmu 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama