"Mému dítěti"

2. listopadu 2010 v 9:32 |  Císařovniny básně
Přesně před 120 lety, 31. 7. 1890 se v Bad Ischlu konala jedna císařská svatba. Císařovna Alžběta zde s velkým pohnutím vdávala svou "Jedinou" dceru Marii Valerii. Ta si brala arcivévodu Franze Salvatora, jehož poprvé spatřila na dvorním plese v lednu roku 1886. Od prvního setkání mladého páru až do svatby tedy uplynuly celé čtyři roky, které byly pro Marii Valerii nekonečnou historií lásky, proměnou citů a nekonečným přemítáním a uvažováním, zda vzájemná náklonnost postačuje pro šťastné manželství.
Myšlenky císařovny daleko předbíhaly dobu. Už v jedné básni v létě roku 1886 v Ishlu naříkala nad blížící se ztrátou dcery:

"Ta, jež byla duší mého těla,
sluncem a životem mým,
dávno na mne zapomněla,
dřív, než rok se změnil v dým."
Představa, že by se Marie Valerie měla zasnoubit s Franzem Salvatorem vyvolala v císařské rodině rozpory, pochybnosti císaře se týkaly především úzkých příbuzenských vztahů a korunnímu princi Rudolfovi se nezdálo, že  mladý arcivévoda zaujímal nižší postavení než Marie Valerie.
Všem těmto námitkám ale učinila konec císařovna Alžběta, která pro svou "Jedinou" byla ochotná udělat cokoli -  proto také dceři řekla, že si může vzít třeba kominíka, bude-li ho mít ráda. Milovanou dceru, svou "Jedinou", sice občas téměř dusila svou láskou, ale nakonec se jí stejně musela vzdát.
Marie Valerie si do svého deníku zapsala: "Maminka říkala, že až se jednou vdám, už se nikdy nebude radovat, že mě vidí, že je jako mnohá zvířata, která opustí svá mláďata, jakmile se jich někdo dotkne."
A ke svému budoucímu zeti císařovna poznamenala: "Nemusíš věřit, jako mnozí, že chci Valerii provdat za tebe, aby zůstala v mé blízkosti. Když se vdá, je mi lhostejné, zda odejde do Číny, nebo zůstane v Rakousku - pro mne bude ztracená. Ale já důvěřuji tobě, tvému charakteru, tvé lásce k ní, a když dnes zemřu, mohu být klidná, že zanechávám Valerii tobě."
Ale ve svých básních byla Alžběta mnohem chladnější a kritičtější, než se navenek zdálo, posuďte sami:
(hodně se mi líbí pasáž o dvanáctero dětech, v tom se císařovna moc nespletla, Valerie zůstala u "pouhých" deseti)

Mému dítěti

"Zamilovaná, bláhová!
Já věru lituji tě.
Mé srdce ledacos už zná,
láska mě děsí, dítě.

Tvé ucho nedbá věrných rad,
jako by neslyšelo;
co v srdci hnalo do poupat,
teď rašit, kvést by chtělo.

Co platno, že já, matka tvá,
jsem pro tě oželela
svět, v němž jak víla divoká
jsem dřív se proháněla?

Přetáhl mi tě docela
tvůj chlapec bledolící.
Já bych ho ale nechtěla,
musím ti čestně říci.

Ty už si v duchu kolébáš
svých dvanáctero dětí.
Ty usmrkánky radši máš
než tu, jež matkou je ti.

Láska je hloupá, slepá je!
Tak psáno v knize žití,
i ty se musíš, dítě mé,
té kletbě pokořiti.

Já ale smutně prostírám
široká křídla bílá.
V království víl se ubírám,
žádná mě nevrátí síla."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama