Listopad 2010



Sissi & Nené

15. listopadu 2010 v 20:17 Alžběta Bavorská

Nedávno jsem našla ve starém vydání časopisu History zajímavý článek o Sissi a její sestře Nené. A protože se mi opravdu líbil, rozhodla jsem se, že se s Vámi o něj podělím.

Hledá se nevěsta

V roce 1848 usedá na trůn František Josef I (1830 - 1916). Pohledného mladého panovníka do milostného života zasvěcují "hygienické dámy", starší a zkušenejší ženy, které jsou najímány jen proto, aby dopspívajícího aristokrata naučily praktikám tělesné lásky. A jeho matka Žofie Bavorská (1805 - 1872) se zatím rozhlíží po evropských dvorech po vhodné nevěstě. Své želízko v ohni nachází v Mnichově u své sestry Ludoviky Vilemíny Bavorské (1808 - 1892). Co na tom, že budou manželé bratranec a sestřenice? U Habsburků s Wittelsbachy přece nic neobvyklého. Ludovičina nejstarší dcera Helena Bavorská (1834 - 1890), které se říká Nené, vyrostla do mimořádné krásy a i její mírná, zdrženlivá a zbožná povaha bude budoucí císařovně jen ke cti.

"Mamánek" si postaví hlavu

Do habsburského letního sídla V Bad Ischlu přijíždí v létě 1853 na císařské pozvání překvapivě Ludovika nejen se svou 19letou Nené, ale i s teprve 15letou dcerou Alžbětou (1837 - 1898), jíž v rodině neřeknou jinak, než Sissi. Tohle ještě skoro dítě je zcela nespoutané, svobodomyslné a také venkovsky bezprostřední. Právě tím si na první pohled získá císaře. Proslulý "mamánek" František Josef I. najednou nedbá rady své dominantní a tolik zbožňované matky Žofie. Jde za hlasem svého srdce a basta.

Zhrzená snoubenka

Nené ostrouhala! Jaká hrůza a ponížení! V Mnichově přece každé malé dítě ví, že ona se měla stát císařovnou a teď bude všem jen pro smích! Odmítnutá snoubenka! Sestra jí vyfoukla snoubence! "Je to však její vina? Mám jí to vyčítat? A jak dlouho budu muset teď čekat, než pro mě příjde ten pravý?" klade si otázky vždy vážná Nené. Ona však přece umí, narozdíl od Sissi, odpouštět. Útěchu hledá v ústraní a v modlitbách. Podlomené a i tak nepříliš velké sebevědomí si napravuje dlouhým postáváním u zrcadla. "Nezůstanu nakonec na ocet? Neskončím v klášteře?" Její nesporná krása jí jistě pomůže najít muže, ale kdy...?

To je terno!

Už 22leté Heleně, na svou dobu tedy takřka neprovdané "staré panně", přivádí matka Ludovika do cesty zajímavou partii v roce 1856. Je jí Maxmilián Anton (1831 - 1867), syn knížete Maxmiliána Karla Thurn-Taxise z jednoho z nejzámožnějších rodů Evropy. Získat do rodiny sestru rakouské císařovny, to je pro Thurn-Taxise terno (stejně jako pro ženichy dalčích Sissiných sester). Thurn-Taxisové totiž nejsou s Winttelsbachy v aristokratické hierarchii v rovnoceném postavení. Bavorský král Maxmilián II., který ke sňatku musí udělit souhlas, nakonec řeší kompromisem, že Helena bude po svatbě sice knežnou Thurn-Taxisovou, ale zárověň si ponechá svůj titul vévodkyně bavorské s oslovením Její královské Veličenstvo. V Possenhofenu se koná v srpnu 1858 slavná svatba. Mezi svatebčany chybí jen Sissi. Není to však proto, že by nad sesterským vztahem visely mráčky. Císařovna se právě zotavuje z porodu dlouho očekávaného následníka trůnu Rudolfa (1858 - 1889).

Císaři se neodmlouvá!

Sissi se ve Vídni, kde jí dvorský život vůbec nepřirostl k srdci, doslova dusí. Touží po svobodě, nemůže si pomoci, a tak situaci řeší únikem do zahraničí. V roce 1860 se vydává na ostrov Madeiru, kde během půlročního ozdravného pobytu jakoby mávnutím kouzelného proutku pookřeje. Po návratu ke dvoru se její stav opět prudce zhoršuje a upadá do hlubokých depresí, a tak v roce 1861 přichází od Františka Josefa švagrovi Thurn-Taxisovi zvláštní prosba. "Mohla by Nené doprovodit Sissi na Korfu?" ptá se císař. Maxmilián Anton zprvu váhá. Jeho manželka je přece jen matkou dvou malých dcerek a měla by se tedy spíš věnovat mateřským povinnostem, než dělat společnici sestře. Císařká prosba se však neodmítá. O děvčátka se postará babička Ludovika v Possenhofenu a Maxmilián Anton doprovází milovanou manželku na loď do Terstu, odkud se Nené vydává na Korfu za nemocnou Sissi.

Milostnátrápení

Sestry si padnou do náruče a pak už podnikají dlouhé procházky po ostrově, během kterých si povídají o všem, co je tíží. Císařovna si stežuje na chladnou atmosféru u vídeňského dvora, na nekonečné útoky tchýně a její věčné špiclování. Nené se snaží Sissi předsvědčit, že "milá tetička" to nemyslí tak zle. Probírají i intimní otázky. Sissi starší sestře naznačje, že se v náručí císařského manžela necítí dobře a že už nechce znovu otěhotnět. Na oplátku se dozvídám že ani v Řezně, sídelním městě Turn-Taxisů, není vše zrovna ideální. I když Nené vede ze všech sester nejspokojeněkší manželství, i ona pokukuje po jiném muži.

Výčitky svědomí

Nené se zamilovala do důstojníka od hulánů a šla za hlasem svého srdce, přestože byla tato situace bezvýchodná. Ty výčitky svědomí! "Manžel o tom samozřejmě nemá ani tušení, ale myslet na jiného je přece hřích." vyčítá si bigotní katolička. U Maxe Antona cítí jen chlad. Zato když slyší, jak je Sissin manžel František Josef I. stále bouřlivý a vášnivý, pomyslí si, že po jeho boku by byla přece jen možná šťastnější.Takové myšlenky ale okamžitě zapudí. Cestou domů do Řezna se Nené musí ještě zastavit ve Vídni, aby císaři poreferovala, jak se na Korfu daří Sissi.

Je stále nesnesitelnější

Nené osud uštědřuje jednu ráno za druhou. V roce 1867 jí předčastně umírá manžel a ona se musí postavit do čela rodu Thorn-Taxisů. Stará se o veškeré záležitosti rodiny, než dospěje její nejstarší syn. Pochová dvě ze svých čtyř dětí, ale svůj úděl nese velmi statečně. Ještě stačí dodávat útěchu své císařské sestře. A Sissi, čím víc stárne, tím víc kousavější je k druhým. Zpátky se drží jen v rodinném kruhu, na setkání v milovaném Possenhofenu. Touhu po cestování a dálkách jako by ale měly wittelsbašské sestry v krvi. Ovšem jejich cesta na britské ostrovy na jaře v roce 1888 není štastná. Tady dochází mezi Nené a Sissi k ostrému rozporu.

Hádka kvůli královně Viktorii

Sissi se v Anglii nechová k Nené vůbec přívětivě a zřejmě si na ní vylévá zlost, protože jí císař požádal, aby se na ostrově Wéight setkala s královnou Viktorií. To Sissi nejde hrubě pod nos, protože anglickou panovnici nemůže prostě vystát. V Londýně se setry ošklivě pohádají a Alžběta dokonce ve své básni nazve Helenu čarodějnicí: " Mé sestře Heleně... Za to, že ztratila jsem všechnu sílu, vděčím té čarodějnici dílu, která zlo plodit umí..." Součastná německá spisovatelka Singrid-Maria Grössingová soudí o jádru sesterské roztržky, že "je možné, že Nené už nedokázala snášet věčné nářky a nespokojenost své sestry a otevřeně prohlásila, že toho má dost".

Smíření před smrtí


Čas náročnými povinnostmi vyčerpané Nené se naplnil na jaře roku 1890. Její zdravotní stav se prudce zhoršuje na k poslednímu rozloučení s nasmrt nemocnou do Řezna spěchá i císařovna Sissi. Jejich poslední smířlivá slova v angličtině, kterou spolu sestry vždy hovořili, si do svého deníku zapisuje Sissina dcera Marie Valerie: "We two have had hard puffs in our lives ( Životy nás obou zasáhly kruté rány), řekla mamá "Yes, but we had hurts (Ano, ale měly jsme citlivá srdce)," odpověděla teta Nené.

Bad Ischl

11. listopadu 2010 v 21:52 Místa spojená s císařkou rodinou
Vila
Nejstarší solné lázně v Rakousku leží na soutoku řek Traun a Ischl mezi jezery Solné komory. První historická zmínka pochází z roku 1442. Tehdy již bylo dnes čtrnáctitisícové městečko významným střediskem obchodu a těžby soli. Bad Ischl je věhlasné lázeňské město ve stylu "biedermeier". Pobýval zde např. císař František Josef I., který z města učinil kulturní středisko evropského významu. Pobývali zde takoví skladatelé jako Strauss, Lehár, Brahms a další.
Největší rozkvět městečka ale nastal v 19. století. V roce 1823 byly založeny solné lázně, které záhy navštívili i arcivévoda František Karel s manželkou Žofií. Té dvorní lékař jako léčbu neplodnosti předepsal koupele v mimořádně bohatých pramenech Bad Ischlu. O tři roky později se arcivévodkyni narodil syn František Josef, od roku 1848 rakouský císař. Sám František Josef I. přijel poprvé hned rok nato. V Bad Ischlu oslavil zasnoubení s Alžbětou Bavorskou, známou spíše jako Sissi, a když se v roce 1854 ženil, dostal od matky zdejší Císařskou vilu (Kaiservilla). Císařská rodina i dvůr pak v Bad Ischlu po dlouhá desetiletí trávily letní měsíce, což pro město znamenalo mj. i značný rozkvět v oblasti architektury.Kaiservilla stojí na severním břehu řeky Ischl. Roku 1914 v ní František Josef podepsal vyhlášení války Srbsku. V některých místnostech ze zdí smutně shlíží množství loveckých trofejí. Při ukájení císařovy lovecké vášně prý padlo neuvěřitelných dva tisíce kamzíků. Uprostřed parku stojí Mramorový zámeček (Mramorschlössl), bývalá císařská čajovna, dnes muzeum fotografie, v němž uvidíte staré snímky i historické fotoaparáty.

Hudba pro císaře (1955)

11. listopadu 2010 v 19:28 Filmová tvorba
Hudba pro císaře
Žánr:
romantický / muzikál

Země:
Rakousko

Délka:
106 min.

Motto:
"Štěstí Tě zavede k samotnému císaři"

Režie:
Ernst Marischka

Popis:
Constanze Hübnerová (Romy Schneider) je mladá, bezstarostná a upřímná služtička ze Salzburgu, která přijíždí do Vídně, hlavního města říše, aby zde pracova]a v pekařství u své tety (Magda Schneider), která je osobní dodavatelkou croissantů samotného císaře Františka Josefa I. "Stanzi" zjišťuje, že se jí postupně začínají plnit všechny předovědi, které byly napsány na "štěstíčku", jenž si koupila před cestou do Vídně na jedné oslavě. Předpovědi ji dovedou až k samotnému císaři Rakousko-Uherska. Časem potkává mladého skladatele z regimentu "Deutschmeistrů" a zaslouží se spolu s ním o zkomponování nového pochodu pro císařskě vojsko německých rytířů.

Korfu - zámek Achillion

11. listopadu 2010 v 16:35 Místa spojená s císařovnou

vstup do zámku
Nedaleko poloostrova Kanóni se nachází zámeček Achillion, postavený původně pro rakouskou císařovnu Alžbětu. Císařovna Sissi se stala svou krásou a výrazným životem vděčným tématem pro literaturu, malířství a divadlo. Sissi se narodila v prosinci 1837 v bavorském Mnichově jako Alžběta Amálie Evženie. Byla dcerou arcivévody Maxmiliána Josefa Bavorského a arcivévodkyně Ludoviky. Ve věku 16 let se Sissi seznámila s rakouským císařem Františkem Josefem Habsburským, kterému bylo tehdy 23 let. Císař brzy nabídl Sissi svatbu. Zásnuby se konaly 18. srpna 1853. O rok později budoucí císařovna opustila navždy Mnichov a následovala svého budoucího manžela do Rakouska. 24. dubna 1854 měla svatbu v hlavním městě Rakouska Vídni. Alžbětiny psychické otřesy byly následovány i zhoršením tělesného zdraví. Věřila,park že krátká cesta jí udělá dobře. Anglická královna jí přenechala královskou jachtu, na které Sissy cestovala v roce 1860 na Madeiru, Mallorcu a podél španělského pobřeží. Dále navštívila Terst a na jaře roku 1861 připlula na Kerkyru. Tento ostrov byl tehdy pod nadvládou Anglie. Císařovna byla hostem na letovisku anglického místodržitele sira Henryho Storkse, ve vile známé též pod jménem Mon repos, nedaleko Kanóni. Zde se Alžběta zdržela tři měsíce, studovala klasické spisovatele a při tomto pobytu poznala a oblíbila si Kerkyru. Již v červnu 1861 se vrátila na milovanou Kerkyru. Sissi projevovala velkou náklonnost věcem kultury a duchovního odkazu antického Řecka, které vášnivě obdivovala a měla ráda. Zvláštní zájem projevovala o řeckou mytologii, což se také odrazilo na vyzdobení paláce Achillion. V roce 1876 se Sissi rozhodla vydat znovu na cesty. Přijela znovu na krásnou Kerkyru a následně navštívila také Athény. Její láska k antickému Řecku ji přivedla do Mykén a Tirynthu. Na Kerkyru se vrátila v roce 1886 a byla hostem rakouského vyslance, barona Warsberga.

 V roce 1888 zemřel císařovnin otec. Rozhodla se znovu cestovat. Navštívila Olympii, Mykény a Nauplio. Zastavila se také na Korfu, kde byla hostem ve vile místního intelektuála Petra Vraila. Po smrti svého syna Rudolfa se Sissi rozhodla opustit Vídeň, vybudovat si svůj vlastní dům, kde by mohla strávit zbytek života. Vzpomněla si na jednu oblast na Korfu, kterou navštívila v roce 1888. To místo bylo Gasturi, kde byla hostem ve vila Vraila. Koupila tedy tuto vilu, nechala ji zbourat a na jejím místě nechala postavit neoklasicistní palác, který pojmenovala Achillion.
socha sissi
 Zámeček Achillion stojí v nadmořské výšce 145 metrů. Byl postaven v letech 1890 - 1891 ve stylu italské renesance a neoklasicismu. Sissy se ze svého paláce Achillion těšila od roku 1891 do své smrti v roce 1898 při atentátu v Ženevě. Po ní Achillion zdědila její dcera Marie Valerie. Věhlasný palác Achillion byl uzavřen až do roku 1907, kdy ho koupil německý císař Vilém II. Řecký král Jiří I., který byl tchánem císařovy sestry Žofie, tehdy nabídl Vilémovi koupi Achillionu. V roce 1919 byl Achillion postoupen řeckému státu na základě vojenských vyrovnání. Během 2. světové války následovaly další škody a rabování, když palác Achillion používala německá a italská vojska jako nemocnici a velící centrum. Po válce postupně našli v paláci Achillion přístřeší členové Národního učitelského klubu, průmyslové školy a jiné instituce. V roce 1962 nechala řecká vláda Achillion restaurovat, přitom zachovala všechny architektonické prvky a výzdobu paláce. Dolní patro paláce Achillion je dnes přístupné návštěvníkům, v horním patře má kanceláře Hlavní turistická organizace na Korfu.



Zahrady:

Součástí paláce Achillion jsou také krásné zahrady. Nachází se v nich mnoho nádherných a zajímavých soch. Dominuje jim Vítězný Achilleus, který podporuje svými rozměry, postojem a tělesnou silou název díla. Tato bronzová socha postavená na velké terase byla objednána císařem Vilémem II. u německého sochaře Johanese Götze. Výška sochy je téměř 5,5 metru, Achilleův oštěp má délku 7,5 metru. Celková výška sochy spolu s podstavcem je 11,5 metru.
Uprostřed zahrady zámku Achillion je socha Umírajícího Achillea, zobrazující homérského hrdinu v momentu, kdy umírá a snaží se vytáhnout šíp z paty. Socha je dílem německého sochaře Ernsta Gustava Hertera, profesora sochařství na Berlínské akademii. Vznikla ve Vídni v roce 1884 a byla na čas vystavena ve Vídeňském paláci a následně v zahradách loveckého letohrádku v Leintzi.
Mezi sochy na poslední terase zámku Achillion patří i Frýné, překrásná hetéra starověkého Řecka z Thespies. Byla milenkou mnoha významných mužů své doby, mezi její milence patřil i Praxiteles, Zperidis a jiní. Během svého pověstného soudního procesu, kdy byla obžalována za neúctu k bohům, uvedla v úžas své soudce, když se před nimi zcela svlékla, předvádějíc tak své nádherné tělo.
park
Stojí zde i socha lorda Byrona. Sochu nechala vytvořit Alžběta z velkého obdivu, který měla k tomuto anglickému básníkovi.
Uprostřed nádvoří je jezírko se sochou Ariona, známého svou hrou na kytaru a zpěvem, představující jej v momentu, kdy ho před utopením zachraňuje delfín.
Peristyl múz je pasáž na jónských sloupech. Celou ji zdobí řada mramorových soch. První je Apollón, který svou lyrou doprovází devět múz: Melpomené je múza tragédie, následuje Terpsichoré, múza tance a taneční poezie, Euterpé je múzou lyrické poezie a drží v rukou dvojitou flétnu, Uranía drží nebeskou kouli, Thálie, ochránkyně bukolické poezie, drží pastevecký prut, následují Erató, Kleió, Polyhymnia a Kalliopé. Pak přicházejí Tři Grácie, které pečovaly o Afroditinu krásu. Efrosyné symbolizuje znamenitost a představuje se zde jako tanečnice. Říká se, že Canova měl modelem pro toto své dílo ženu Kamilla Borghése, Paulinu, sestru Napoleona. Dále je zde Aglaia, symbol veselosti, a Thaleia, kvetoucí, která byla bohyní hostin a slavností. Společnost múz doplňují okřídlený Éros, který stojí před posledním sloupem peristylu, a socha ženy, která drží v rukou otevřenou knihu, pravděpodobně Bibli a představuje křesťanskou filosofii. V pasáži peristylu je třináct bust řeckých antických filosofů, rétorů a básníků, které obstarala Alžběta pro svůj palác. Pod bustami jsou vyryta jejich jména: Démosthénes, athénský rétor, Sofokles, autor tragédií, Shakespeare, jediný neantický anglický básník a spisovatel, Lýsiás, velký rétor, Mitrodoros, Epikurův žák z Lampsaku, Platón, Homér, Karneadis, Kyrineos, představený střední akademie, Euripidés, moudrý tyran Korinthu Periandros, Zenón z Kipu, zakladatel stoické školy Antisthénis a Posidonius, učitel římského rétora Cicerona.

Foto:

interiér
interiér
interiér
interiér
...
výhled
schodiště
socha sissi
zámek
zámek
socha
interiér
interiér
intriér
interiér
interiér
interiér
interiér
interiér
interiér
interiér
interiér
portrét cisařovny
interiér
socha Achillea
park
postel
pokoj
obraz
zahrada
Socha Lorda Byrona

Zámek Trauttmansdorff

11. listopadu 2010 v 15:40 Místa spojená s císařovnou

Zámek
Od roku 1870 Sissi několikrát pobývala na  zámku Trauttmansdorff a nejednou se procházela malebným okolím. Přes parky, kolem řeky a vznešených rezidencí dnes vede ze zámku do centra města stezka pojmenovaná právě po císařovně Sissi.
Zahrady zámku by Sissi sotva poznala, neboť na přelomu tisíciletí prodělaly zásadní proměnu. V rámci velkorysého projektu byly proměněny v komplex botanických zahrad různých klimatických pásem a ukázkových zahrad různých zahradních stylů. Architektonické řešení v reminiscenci na renesanční a barokní italské terasovité zahrady citlivě spojuje klasické a moderní zahradní prvky a materiály. Jádrem komplexu jsou právě tyto formálně upravené zahrady - na italskou zahradu s vodní kaskádou, fontánami a labyrintem navazuje anglická zahrada s barevně sladěnými květinovými záhony ve stylu Gertrude Jekyllové a dále růžová zahrada a zahrada s aromatickými rostlinami, která vede k jezírku s lekníny a lotosy, jež lze obdivovat z dlouhého mola. Je zde několik ukázek obdělávané mediteránní krajiny (olivový a citrusový háj, vinice, užitkové rostliny) a krajiny Jižního Tyrolska (ovocný sad, kaštanový háj, horská zahrádka, vinice, živé ploty), ukázky lesů a typické vegetace různých světadílů a klimatických pásem, pěstování užitkových rostlin z Asie (čajová a rýžová plantáž, užitkové rostliny z Ameriky), japonská zahrada, kapradinová zahrada, bambusový háj atd. Zdejší stavby jsou moderní reminiscencí na zahradní pavilony, stejně jako ony slouží k odpočinku a úkrytu před sluncem či deštěm a zároveň mají symbolické významy. Nádhernou vyhlídku do zahrad a do okolní krajiny skýtá tzv. kukátko, vyhlídka vybudovaná na molu zavěšeném nad svahem. Autorem odvážné konstrukce je známý současný italský architekt a designér Matteo Thun.
Když sem císařovna Sissi přijela poprvé v roce 1870, měla s sebou více než stočlenný doprovod, který bylo též nutné ubytovat, nakrmit a obsloužit. Přítomnost císařovny a věhlas zdejšího lázeňského lékaře Franze Tappeinera se zasloužily o rozšíření klientely meranských lázní o zámožné návštěvníky z celé Evropy. Celé toto půvabné městečko je dnes vlastně jedna velká zahrada: má 40 hektarů udržované veřejné zeleně - parků, zahrad a zelených uličních pásů. V příhodném podnebí se daří široké škále rostlin, včetně těch choulostivějších, které jinde v Alpách nevydrží. Součástí letní promenády je park císařovny Alžběty. Mramorová socha zamyšlené Sissi je obklopena květinovou výsadbou a stromy, z nichž některé ještě pamatují doby, kdy sem císařovna jezdila.

Zámek Miramare

11. listopadu 2010 v 15:32 Místa spojená s císařkou rodinou
zámek miramareMaxmiliánovo "hnízdečko lásky" Miramare poblíž Terstu, které v letech 1856 až 1860 nechal vystavět pro sebe a svou ženu Charlottu Belgickou, také obklopují rozlehlé zahrady, na jejichž založení se arcivévoda podílel a kde sám vysázel některé vzácné, dodnes rostoucí dřeviny. Holý útes, kde do té doby nic nerostlo, nechal osázet hustým borovým lesem, který posloužil jako větrolam proti jadranské boře, a na takto chráněném místě se ujaly i velmi choulostivé druhy. Sissi navštívila Miramare roku 1861 a musela být uchvácena: bělostný zámek postavený z istrijského kamene přímo na břehu moře, obklopený terasami s klasickými sochami, pergolami porostlými čínskou vistárií (glycinií), s romantickými jezírky a rozlehlým parkem, skýtal nádherné výhledy na Terstský záliv. S Maxmiliánem císařovnu pojilo přátelství, s jeho ženou si však příliš nerozuměla, částečně proto, že Charlottě byla nakloněna jejich tchyně, arcivévodkyně Žofie, s níž se Sissi nesnášela. To však nic neměnilo na skutečnosti, že mladí manželé zde zažívali nedlouhé šťastné období předtím, než v roce 1864 odjeli do Mexika, kde se za složitých politických okolností měl Maxmilián stát králem.

Císařovniny zuby

11. listopadu 2010 v 15:19 Alžběta Bavorská
  
sissi
  

Císařovna Alžběta Bavorská, zvaná Sissi, je doslova posedá péčí o svůj vzhled. Za svůj klenot
 považuje vlasy, které jí sahají až na zem. Kadeřnice jí každý den musí na stříbrném podnose ukazovat, kolik vlasů vyčesala. Krásná Sissi vážila jen 55 kg, držela diety, nosila korzety, pleť měla jako z alabastru a muži jí padali k nohám. Jen zuby měla tak ošklivé, že raději ani neotvírala ústa. Co kdyby jeden z mužů, které chtěla oslnit, zahlédl v jejích ústech nevzhledné, zažloutlé a místy černě flekaté pahýly? Vodičky, prášky a pasty nezabírají. Už to rozčiluje i císařovu matku Žofii Bavorskou. Ta nepropásne jedinou příležitostm aby svoji snachu neschodila - a tak se ji snaží učit zuby čistit pořádně. Málo platné. Sissi nemůže přijít na nic lepšího, než dávat rty co nejméně od sebe. Často jí proto není vůbec rozumět. Za ošklivý vzhled zubů ale mohou podle odborníků drastické diety, které držela, aby si zachovala krásu.
     
                                   

Feministka Sissi

3. listopadu 2010 v 17:27 Alžběta Bavorská
"Císaři po boku vládne / Rodem, duchem spřízněná /
V kráse, která neuvane / Císařovan vznešená / Bože
račiž přízeň svoji / Habsburskému domu dát / Františkovy
Josefovi / Alžběte rač požehnat! "

Zpívalo se v páté sloce císařské hymny, jejiž hudbu složil v roce 1797 Josepf Hayd pro
Františka II. Učinil tak po návratu z Anglie, kde byl fascinován královskou hymnou God Save the King. Zatímco v hudbě se Rakouské císařství impéiu vyrovnalo, ba ho i předčilo, jeho moc neustále upadala.
Romantický kýč o "císařovně Sissi", jejž vytrvale udržuje při životě i série filmů z padesátých let s Romy Schniderovou v hlavní roli, nemá pochopitelně s realitou mnho společného. V realitě je romatický snad jen úvod, kdy mladý panovník přijíždí roku 1853 do Bad Ischlu, kde mu má být na základě rodinných pletich "dvorně podstrčena" Alžbětina starší sesta Helena, která je pro úlohu císařovny od mládí tvrdě vychovávaná. Avšak František se okamžitě zamiluje do mladší z obou bavorských princezen ( a svých sestřenic), patnáctileté Alžběty.
Idyla však netrvala příliš dlouho a manželství se po čse rozpadlo, byť formálně je ukončila až Ažbětina smrt v roce 1898, kdy jí v Ženevě probodl srdce pilníkem italský anarchista Luigi Luccheni.
V osobě své manželky se však Franišek Josef neúspěšně střetl s modernitou. Alžběta, povahou spíše amazonka, je dodnes uctívaným pravzorem moderní aktivní a samostatné ženy, skutečné feministky. Od mládí ráda sportovala, plavala a byla považována za jednu z nejlepších jezdkyň své doby - navíc na koni jezdila "mužským" způsobem be z dámského sedla rozkročmo. Byla téměř posedlá svým vzhledem a tělo sužovala drastickými dietami - jedla jen ovoce a pila š´távu ze syrového masa. Její váha nikdy nepřhoupla pře 55 kg a podle autorky jejíhož ivotopisu, Brigitte Hammannové, vykazovala veškeré znaky mentální anorexie.
Alžběta a František byli lidé z jiných světů a těžko se divit ochladnutí jejich vztahu. Přesto vzpodili tři dcery a následníka trůnu, korunního prince Rudolfa. Ten však v roce 1889 spácha na zámku Mayerlingu za dodnes záhadných okolností společně se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou.

Zdroj: Reflex speciál


Rakousko - uherská hymna

3. listopadu 2010 v 16:25 Zajímavosti

Lidová hymna
  1. Zachovej nám Hospodine
    Císaře a naši zem
    Dej, ať z víry moc mu plyne
    Ať je moudrým vladařem
    Hajme věrně trůnu Jeho
    Proti nepřátelům všem
    Osud trůnu Habsburského
    Rakouska je osudem.
  2. Plňme věrně povinnosti
    Braňme právo počestně
    A když třeba, s ochotností
    V boj se dejme statečně
    Na paměti věčné mějme
    Slávu vojska vítěznou
    Jmění, krev i život dejme
    Za Císaře, za vlast svou!
  3. Čeho nabyl občan pilný
    Vojín zbraní zastávej
    Uměním i vědou silný
    Duch se vzmáhej, jasně skvěj
    Bože račiž přízeň dáti
    Naší vlasti milené
    Slunce Tvé ať věčně svítí
    Na Rakousko blažené.
  4. Stůjme k sobě v každou chvíli
    Svornost jenom moci dá
    Spojené kde vládnou síly
    Vše se snadno překoná
    Když se ruka k ruce vine
    Tak se dílo podaří
    Říš Rakouská nezahyne
    Sláva vlasti, Císaři!
  5. Císaři po boku vládne
    Rodem, duchem spřízněná
    V kráse, která neuvadne
    Císařovna vznešená
    Bože račiž přízeň svoji
    Habsburskému domu dát
    Františkovi Josefovi
    Alžbětě rač požehnat!
Volkshymne
  1. Gott erhalte, Gott beschütze
    Unsern Kaiser, unser Land!
    Mächtig durch des Glaubens Stütze
    Führt er uns mit weiser Hand!
    Laßt uns seiner Väter Krone
    Schirmen wider jeden Feind:
    Innig bleibt mit Habsburgs Throne
    Österreichs Geschick vereint.
  2. Fromm und bieder, wahr und offen
    Laßt für Recht und Pflicht uns stehn;
    Laßt, wenns gilt, mit frohem Hoffen
    Mutvoll in den Kampf uns gehn!
    Eingedenk der Lorbeerreiser
    Die das Heer so oft sich wand:
    Gut und Blut für unsern Kaiser,
    Gut und Blut fürs Vaterland!
  3. Was der Bürger Fleiß geschaffen
    Schütze treu des Kaisers Kraft;
    Mit des Geistes heitren Waffen
    Siege Kunst und Wissenschaft!
    Segen sei dem Land beschieden
    Und sein Ruhm dem Segen gleich;
    Gottes Sonne strahl' in Frieden
    Auf ein glücklich Österreich!
  4. Laßt uns fest zusammenhalten,
    In der Eintracht liegt die Macht;
    Mit vereinter Kräfte Walten
    Wird das Schwere leicht vollbracht,
    Laßt uns Eins durch Brüderbande
    Gleichem Ziel entgegengehn!
    Heil dem Kaiser, Heil dem Lande,
    Österreich wird ewig stehn!
  5. An des Kaisers Seite waltet,
    Ihm verwandt durch Stamm und Sinn,
    Reich an Reiz, der nie veraltet,
    Uns're holde Kaiserin.
    Was als Glück zu höchst gepriesen
    Ström' auf sie der Himmel aus:
    Heil Franz Josef, Heil Elisen,
    Segen Habsburgs ganzem Haus!



"Mému dítěti"

2. listopadu 2010 v 9:32 Císařovniny básně
Přesně před 120 lety, 31. 7. 1890 se v Bad Ischlu konala jedna císařská svatba. Císařovna Alžběta zde s velkým pohnutím vdávala svou "Jedinou" dceru Marii Valerii. Ta si brala arcivévodu Franze Salvatora, jehož poprvé spatřila na dvorním plese v lednu roku 1886. Od prvního setkání mladého páru až do svatby tedy uplynuly celé čtyři roky, které byly pro Marii Valerii nekonečnou historií lásky, proměnou citů a nekonečným přemítáním a uvažováním, zda vzájemná náklonnost postačuje pro šťastné manželství.
Myšlenky císařovny daleko předbíhaly dobu. Už v jedné básni v létě roku 1886 v Ishlu naříkala nad blížící se ztrátou dcery:

"Ta, jež byla duší mého těla,
sluncem a životem mým,
dávno na mne zapomněla,
dřív, než rok se změnil v dým."
Představa, že by se Marie Valerie měla zasnoubit s Franzem Salvatorem vyvolala v císařské rodině rozpory, pochybnosti císaře se týkaly především úzkých příbuzenských vztahů a korunnímu princi Rudolfovi se nezdálo, že  mladý arcivévoda zaujímal nižší postavení než Marie Valerie.
Všem těmto námitkám ale učinila konec císařovna Alžběta, která pro svou "Jedinou" byla ochotná udělat cokoli -  proto také dceři řekla, že si může vzít třeba kominíka, bude-li ho mít ráda. Milovanou dceru, svou "Jedinou", sice občas téměř dusila svou láskou, ale nakonec se jí stejně musela vzdát.
Marie Valerie si do svého deníku zapsala: "Maminka říkala, že až se jednou vdám, už se nikdy nebude radovat, že mě vidí, že je jako mnohá zvířata, která opustí svá mláďata, jakmile se jich někdo dotkne."
A ke svému budoucímu zeti císařovna poznamenala: "Nemusíš věřit, jako mnozí, že chci Valerii provdat za tebe, aby zůstala v mé blízkosti. Když se vdá, je mi lhostejné, zda odejde do Číny, nebo zůstane v Rakousku - pro mne bude ztracená. Ale já důvěřuji tobě, tvému charakteru, tvé lásce k ní, a když dnes zemřu, mohu být klidná, že zanechávám Valerii tobě."
Ale ve svých básních byla Alžběta mnohem chladnější a kritičtější, než se navenek zdálo, posuďte sami:
(hodně se mi líbí pasáž o dvanáctero dětech, v tom se císařovna moc nespletla, Valerie zůstala u "pouhých" deseti)

Mému dítěti

"Zamilovaná, bláhová!
Já věru lituji tě.
Mé srdce ledacos už zná,
láska mě děsí, dítě.

Tvé ucho nedbá věrných rad,
jako by neslyšelo;
co v srdci hnalo do poupat,
teď rašit, kvést by chtělo.

Co platno, že já, matka tvá,
jsem pro tě oželela
svět, v němž jak víla divoká
jsem dřív se proháněla?

Přetáhl mi tě docela
tvůj chlapec bledolící.
Já bych ho ale nechtěla,
musím ti čestně říci.

Ty už si v duchu kolébáš
svých dvanáctero dětí.
Ty usmrkánky radši máš
než tu, jež matkou je ti.

Láska je hloupá, slepá je!
Tak psáno v knize žití,
i ty se musíš, dítě mé,
té kletbě pokořiti.

Já ale smutně prostírám
široká křídla bílá.
V království víl se ubírám,
žádná mě nevrátí síla."

Píseň žlutého domina

2. listopadu 2010 v 9:29 Císařovniny básně
Je čas masopustu a tak mě napadlo zavzpomínat na jedno masopustní úterý roku 1874... To masopustní úterý se konal maškarní ples v sále hudebního spolku, kterého se zúčastňovali dámy a pánové z těch nejvznešenějších rodin. Císař Franz Josef byl v té době mimo Vídeň a tak císařovna Alžběta dostala chuť ten ples navštívit. Vydala se tam tedy se svou důvěrnicí Idou von Ferenczy; oblékla si krásné domino ze žlutého brokátu s vlečkou a své vlasy zakryla rezavou parukou a tvář si zakryla maskou s černou krajkou. Ida se oblékla do červeného domina a císařovnu oslovovala Gabrielo, aby se případné podezření svalilo na císařovninu komornou Schmidlovou, jež se tak skutečně jmenovala...
Seznámila se tam s prostým úředníčkem, jež se jmenoval Fritz Pacher List z Theinburgu se kterým se bavila celý večer, svou totožnost mu neodhalila, ale on si stejně během večera domyslel že má před sebou císařovnu. Domluvili se na korespondenci a během dalších let si vyměnili několik dopisů, které Alžběta, aby ho zmátla posílala z různých koutů světa.

Poslední dopis, který Alžběta Pacherovi poslala je z června 1887 a obsahoval dlouhou báseň, jejíž titul nejprve zněl "Obraz žlutého domina" ale slovo obraz bylo přeškrtnuto a nahrazeno slovem "Píseň":

Píseň žlutého domina
Long, long ago
Vzpomínáš na onu noc, noc v rozzářeném sálu?
Dávno, tak dávno, dávno tomu již.
Tam projedinkrát dvě duše setkaly se spolu,
dávno, tak dávno, dávno tomu již.
Tam přátelství naše podivný spjal osud
dávno, tak dávno, dávno tomu již!
Vzpomínáš, příteli, vzpomeneš si dosud?
Dávno, tak dávno, dávno tomu již!
Vzpomínáš na věty šeptané a důvěru v nich ,
dávno, tak dávno, dávno tomu již,
když se kolkolem tančilo, zněla hudba a smích?
Dávno, tak dávno, dávno tomu již!
Ach, přespříliš rychle plynul náš čas,
dávno, tak dávno, dávno tomu již,
poslední stisk ruky oddělil nás,
dávno, tak dávno, dávno tomu již!
Svou tvář jsem ti odhalit nesměla,
dávno, tak dávno, dávno tomu již,
však zář má ti do duše vprýštila.
Příteli, to bylo víc, mnohem víc!
Pak přešla léta, a jak míjela,
dávno, tak dávno, dávno tomu již,
nás dva už k sobě nikdy nesvedla.
Dávno, tak dávno, dávno tomu již!
Ve hvězdách pátrá za nocí můj zrak,
dávno, tak dávno, dávno tomu již,
odpověď nikdo nedává mi však.
Dávno, tak dávno, dávno tomu již!
Hned jsem ti vzdálená, hned zas blíž,
dávno, tak dávno, dávno tomu již,
na jiné planetě snad už dlíš?
Dávno, tak dávno, dávno tomu již!
Žiješ-li, alespoň znamení někdy mi dej,
dávno, tak dávno, dávno tomu již,
třebas už nedoufám, jen tu naději mi přej.
Dávno, tak dávno, dávno tomu již!
Už nenech mě čekat, čekat víc,
nenech mě čekat víc!


Odpověď Fritze Pachera:
Neznámé
Vídeň, 8. června 1887
Ba "dlouho tomu již", myslím též,
A jak čas tak rychle pádí
Vzpomínku ve mně budíš
Na růžovou dobu mládí.

Víš, jak chladnou ruku
Jsem tehdy do své uchopil
A jak ten odbytý muž
Tě nakonec přece obrátil?

Jak jsme ten večer ruku v ruce
žertovali a ty ses smála?
A jak, mnou téměř odhalena,
jsi potom do zaječích vzala?

Dnes říkám ti, neb "dlouho již tomu jest":
ty jsi nebyla chytrá dosti.
Postava, chůze, slovo, mysl,
vše neslo pečeť vznešenosti.

Jsou velmi náladoví
velicí lidé této země
A tobě se zachtělo dovědět,
kdo vlastně jsem a co je ve mně.

Ne snad, že jsem se ti líbil
- nejsem přec žádný bambula -
Tys bažila po každém slovu
a upřímně jsi mluvila.

Ošklivý se ti druh člověk,
lidé, co u nohou ti leží.
Ty jimi pohrdáš a oni tobě
lichotí, lžou a z tebe těží.

Na ten masopustní žert
já stále vzpomínám a rád
A vím - nikdo by tomu nevěřil -
že rozum i srdce znáš dát.

"Jak", voláš pobouřeně,
"Ty skrčku, jsi mi k zlosti.
Ty znáš mě a nemáš strach
Před mojí vznešeností?!"

Při úctě vší já říkám ne.
Myslím si totiž stále,
že humor máš a pro mne jsi
jen žluté domino malé...

Vím dobře, že pokud svět
se docela nepřevrátí,
rozhovor z očí do očí
se mi už sotva kdy vrátí.

Však na jedno mám snad právo,
jiní mu říkají povinnost.
A tak tě prosím: stále mi ukazuj
přátelskou tvář a žádnou zlost.

Ať úsměv se na ní objeví
- ať výsost je odehnána -,
A´t tvůj němý dík mi poví:
"Jsem to já, jsem rozpoznána!"

Dopis poslal na obvyklou adresu, Alžběta si jej ale nikdy nevyzvedla a Pacher jej tedy dostal neporušený zpět...

"Ó, kéž bych vám mohla dát krále"

2. listopadu 2010 v 9:27 Císařovniny básně
Je všeobecně známo, že po takzvaném uherském vyrovnání v roce 1867  byla Alžběta ochotná vzdát se svého tvrdohlavého odporu k těhotenství a ještě jednou mít dítě. To se mělo narodit v Budě a být jakýmsi darem pro Uhersko. Císařovna jej chtěla pojmenovat Štěpán po prvním uherském panovníkovi a zakladateli Uher. Že Alžbětiným přáním bylo dáti Uhersku krále dokládá následující báseň:

"Ó Uhry, země má milená,
již spoutánu v řetězech zřím!
Kéž otroctví svého jsi zbavená!
Já přispět chci též dílem svým.

Z tvých šlechetných synů mnohý pad
za svobodnou vlast, svou máti.
Kéž mohla bych krále jí darovat,
pevné pouto s ní navázati.

On rodem by pravý Maďar byl,
rek statečný, jak se sluší,
muž jasného rozumu, jenž by žil
jen pro Uhry tělem i duší.

Vám přes všechnu závist by volnost dal
a štěstí i žal sdílel s všemi;
takový kéž by byl váš král
v hrdé a svobodné zemi!"
Císařovnino "uherské dítě" Marie Valerie.

I přes tuto báseň ale byla Alžběta v posledních dvou měsících přesvědčena, že přivede na svět dceru a měla bohužel (bohudík) pravdu. Úleva, že se přesně před 142 lety, 22. dubna 1868 narodila císařovně dcera a ne syn byla ve Vídni obrovská. Arcivévodkyně Sophie si například zapsala do svého deníku, že maličkou s radostí přivítali "především věrní Uhři, kteří se obávali narození syna v Budíně. Neboť by to mohlo být záminkou pro oddělení Uherska od monarchie."
Císařovninu nejmladší dceru křtil primas uherský, kardinál arcibiskup Josef ze Simoru a malá arcivévodkyně dostala jméno Marie Valerie, u Habsburků dosti neobvyklé. I to se však vztahovalo k císařovninu milovanému Uhersku, neboť východní část bývalé římské provincie Panonie se jmenovala Valeria, podle dcery císaře Diokleciána. Za kmotry jí byly císařovniny sestry Marie a Mathilde.

Pokušení

2. listopadu 2010 v 9:22 Císařovniny básně
sissi
"Tak dlouho seděla jsem na břehu,
šumění vody šálivě mi znělo.
Rusalek slova mámila můj sluch,
z vln pokušení ke mně přicházelo.

A každá vlna tiše vábí mě:
Nech znavené své tělo spočinouti,
dopřej mu klid na zeleném dně
a duši volnost dej na její pouti.

Mně zdá se, že i samo slunce zve:
Sejdeš-li nyní dolů odhodlaně,
ozáří hrob tvůj zlaté světlo mé,
jasnější svit však tvému duchu vzplane.

Hodina pokušení minula,
jak psisko zbaběle jsem domů šla."

Že Alžběta skutečně toužila po smrti, jež by jí přinesla osvobození, dokládá i následující - až strašidelná báseň:

"Mé tělo leží dole,
až u mořského dna,
a o útesy holé
můj trup se rozdírá.

Pavouk v mých copech nové
si našel bydlení
a slizcí polypové
lnou k mému rameni.

Po srdci plazí se mi
půl úhoř a půl had,
a paty humr němý
přišel si očichat.

Medúzy usazují
se kolem paží mých
a z dálky ke mně plují
hejna ryb zvědavých.

Krví mých prstů živí
se klubko pijavic
a treska mlčky civí
do prázdných zřítelnic.

V mých zubech perlorodka
nalezla sobě skrýš.
Snad jednou moji slzu
co perlu vylovíš?"

O královně Victorii

2. listopadu 2010 v 9:19 Císařovniny básně
"... To bude zase k nepřečkání!
Je mi to všechno proti srsti.
Jen na Oberonovo přání
navštívit jedu (bez radosti)
Ostrovní říše vládkyni
Jak nebylo by nudy dosti
při našem dvoře ve Vídni.
Závodit s racky, kdo výš létá,
když bouře hřmí - to blaho je.
Zde však strnulá etiketa
jen Titanii sužuje.

Hle, královský kočí
z kozlíku skočí,
uvítá hosty.
Ach, jsou jenom k zlosti
ty návštěvy věčné.
Jak neužitečné
jsou ty jejich mravy!
Vtom kočár už staví.
Nás osoba vítá
pod čepcem skrytá,
tlustá a malá,
pýcha z ní sálá;
vznešeně hledí,
vždyť na trůně sedí
už padesát let
poznám ji hned -
to královna je.

Na špičky stoupá, blahosklonně
mi dá sesterské políbení.
Uvítani mne ve svém domě
jí zjevně činí potěšení.
Dělá jí dobře, když sem k ní
poutníci přicházejí denně
a jak indické bohyni
jí hold vzdávají poníženě.
Ty fráze jsou mi dávno známy,
tak mluví u všech dvorů dámy:
"Co váš choť drahý, je-li zdráv?"
"Ó, dává pěkné poručení," -
(poslal mě sem jak na mučení!) -
Odpovím, jak si žádá mrav.

Báseň Sisi z počátku manželství

2. listopadu 2010 v 9:16 Císařovniny básně
sissi

Pro mne žádnou lásku,
pro mne víno ne,
po prvním je špatně,
po druhém je zle!

Láska brzy trpkne,
jak splašky kysne vinné,
pančuje se víno,
hlavně když zisk tu kyne.

Však nad víno zrádnější
často lásko býváš,
dáš polibek, jenž konejší,
jak zloděj pocit míváš.

Pro mne žádnou lásku,
pro mne víno ne,
po prvním je špatně,
po druhém je zle!


Vztah císařovny k básním

2. listopadu 2010 v 9:12 Císařovniny básně
Alžběta měla už od dětských let ráda poezii - od svých deseti let psávala básničky a vedla si také deník. Lásku k poezii zřejmě zdědila po otci, jenž měl rovněž umělecké zájmy a sklony. Vévoda Max psal a uveřejňoval pod pseudonymem Phantasus po vzoru Heinricha Heina básně a nejrůznější satiry, čímž zcela překročil společenské normy, neboť sympatizovat s tímto básníkem, bylo v takzvaných lepších kruzích trestuhodné. Alžbětin sklon k poezii zesílil ve zralém věku. V osmdesátých letech napsala stovky básní s vyjádřeným úmyslem zajistit si jimi literární slávu. Za básnický vzor si zvolila Heinricha Heina. Tento německý génius, který zemřel v roce 1856 ji naprosto uchvátil. Alžbětino duchovní spříznění s Heinrichem Heinem vyústilo až v mánii, nazývala ho svým "mistrem" a sama sebe "učednicí". Horovala o něm, kde mohla a psala básně o všem a o každém: o kráse Rýna, o turistických výletech kolem Ischlu, o rodině, o svém milovaném Řecku... Literární úroveň jejích veršů však nedosahovala ani vzdáleně kvalit uctívaného mistra. Poskytují však hluboký pohled do složitého duševního života císařovny a mají i jistou historickou hodnotu.
Alžběta měla bujnou fantazii, namlouvala si, že dokáže komunikovat s mrtvým "mistrem" a snažila se mu ve všem podobat. Heine se stal jednou z hlavních součástí Alžbětina smyslu života. Když se stahovala do ústraní a spěchala do "říše snů", obracela se vždy ke svému "mistrovi" o pomoc a dokonce věřila, že je s ním ve spiritistickém kontaktu. Vše, co napsala, jí údajně diktoval.

Psala na Heina blouznivé ódy, například báseň z 6. března 1887:

"Mně vzlykot i jásot i pláč v duši zní,
dnes v noci Tvá duše se spojila s ní.
Tak upřímně, pevně se objaly obě,
Tys vroucně přitiskl duši mou k sobě.
Oplodnil si ji a učinil šťastnou,
ještě teď chvěje se vzpomínkou slastnou.
Ó, kéž by z ní rozkvetly, až přijde jí čas,
tak líbezné písně, jak Ty kdysi hráls!
Jak bych je hýčkala, potomky Tvé,
děti, Tvou duší odkojené."

Heinrich Heine jí natolik utkvěl v mysli, že její snění občas přecházelo až v halucinace. Své dceři Marii Valerii vylíčila do všech podrobností, jak se jí Heine zjevil. "... jednou večer, když už ležela a do ložnice dopadalo měsíční světlo, spatřila před sebou zřetelně básníkův profil, jak ho znala z obrazů, a měla přitom značně zvláštní, nepříjemný pocit, jako by jeho duše chtěla její vyrvat z těla."
Alžběta ale obdivovala kromě Heina i jiné autory, mezi její oblíbené patřili například Lord George Gordon Byron (mnoho Byronových básní přeložila do němčiny) nebo William Shakespeare. Její nejoblíbenější hrou vůbec byl Sen noci svatojánské a Alžběta se ztotožňovala s postavou královny víl Titanií. Tak sama sebe často označovala v básních, císař pak byl Oberon. Stejně jako Heine milovala Alžběta Řecko a učila se proto novořečtinu. Prostřídala mnoho učitelů, kteří s ní pěstovali konverzaci v tomto jazyce a i během chůze jí museli předčítat například Alžbětina oblíbeného autora Homéra. Investovala spoustu času do svého studia jazyků a překládala z originálu do novořečtiny například Shakespearova Hamleta, později také texty od Schopenhauera.
Alžběta rovněž obdivovala a přátelila se s rumunskou královnou Alžbětou, známou pod pseudonymem Carmen Sylva, která psala pohádky a poezii blouznivého stylu, jež ale narozdíl od Alžběty normálně zveřejňovala a sklízela s ní značné úspěchy.
Rumunská královna Carmen Sylva, přítelkyně císařovny Alžběty, která rovněž psala básně.

Literární odkaz císařovny Alžběty obsahuje deník v básních zachycující blouznivě poetickou nebo cynickou formou každodenní události. Vznikal v leopoldinském traktu Hofburgu, kde byla zřízena vlastní tiskárna. Kníže Rudolf Liechtenstein a hrabě Hans Wilczek dohlíželi na tiskárnu v Hofburgu a směli nechat některé císařovniny básně dokonce vytisknout - samozřejmě při zachování naprosté anonymity. Hrabě Wilczek obýval ve Vídni rodinný palác v blízkosti Hofburgu. Mezi Hofburgem a Wilczekovým obydlím stál dům čelně obrácený k ulici Schauflergasse, v němž bydlela Ida von Ferenczy, císařovnina dvorní dáma. Bylo možno se k němu nepozorovaně dostat přímo z Hofburgu. Tam se císařovniny rukopisy kopírovali nejprve ručně, aby se autorka svým obecně známým písmem neprozradila. Opisem byla pověřena po dlouhý čas císařovnina oblíbená neteř Marie Larisch-Wallersee a její sestřenice Henny Peiczová.
Alžběta se cítila nepochopena všemi současníky a přestala se jimi zabývat. Své vášnivé básně věnovala "budoucím duším" od nichž očekávala víc než od lidí 19. století. Do kazety, která měla být po její smrti předána bratrovi Carlu Theodorovi, přiložila dopis:

"Milá budoucí duše!
Předávám ti tyto spisy. Mistr mi je diktoval a také určil jejich účel, totiž že mají být uveřejněny 60 let od roku 1890, pro dobro politicky odsouzených a jejich příbuzných potřebujících pomoc. Protože za šedesát let bude na naší malé hvězdě stejně málo štěstí a míru, to znamená svobody, jako dnes. Snad na jiné hvězdě? Dnes Ti to nedokážu říct, možná až budeš číst tyto řádky - se srdečným pozdravem, neboť cítím, že jsi mi nakloněna, Titanie
Napsáno uprostřed léta roku 1890, a to ve spěšně uhánějícím zvláštním vlaku."
Nařídila, aby kazetu předali švýcarskému spolkovému prezidentovi. Ten ji pak směl otevřít a odevzdat básně veřejnosti. Alžběta zvolila Švýcarsko, protože měla k demokratickému státnímu zřízení větší důvěru než k monarchii. Alžbětina básnická činnost skončila po smrti korunního prince Rudolfa.
Faksimile vzkazu císařovny Alžběty "Milá budoucí duše!"

A kdo vlastně byl Alžbětin "Mistr", jehož tak obdivovala???

Heinrich Heine
(13. 12. 1797, Düsseldorf - 17. 2. 1856, Paříž)
Heinrich Heine, vlastním jménem Harry Heine byl německý básník, prozaik, publicista a esejista, představitel německého romantismu. V roce 1822 vyšla jeho první básnická sbírka, která měla u čtenářské veřejnosti jen malý ohlas. Měl pověst volnomyšlenkáře, rouhače a kritika společnosti. Od roku 1831 žil v pařížské emigraci, v roce 1835 bylo dekretem německého parlamentu šíření Heinových děl i tvorby jeho čtyř spolubojovníků sdružených pod názvem "Mladé Německo" zakázáno. Heine měl sklony k pesimismu, cynismu a ironii; byl nejcenzurovanější autor na světě. Jeho díla, pokud vůbec vyšla byla upravována, zkracována nebo zakazována. Slavná jsou i jeho poslední slova "Bůh mi odpustí. Je to jeho zaměstnání."