Životopis - 2. část

5. června 2012 v 20:49 |  Korunní princ Rudolf Habsburský

Na konci roku 1888 již bylo hodně patrno, že Rudolf nemůže počítat ani s prakticky žádnou podporou obyvatelstva monarchie. Jedny si popudil svým prožidovským postojem i přáteli z řad Židů (útoky v novinách byly takřka na denním pořádku), druhé pak tím, že byl Habsburk. Antisemitský postoj v monarchii byl v té době velmi výrazný. Nechtíc do něj byla zatažena i císařovna Alžběta, vášnivá obdivovatelka židovského básníka Heineho, když se rozhodla věnovat na stavbu Heinova památníku v Düsseldorfu nemalý obnos. Rudolf nad počinem této krásné paní, s níž si vlastně nerozuměl, pociťoval obrovskou pýchu i radost, hrdost, úctu i synovskou lásku. Svého židovského přítele novináře Moritze Szepse v prosinci 1888 poslal do Paříže, aby tam od Heinových příbuzných zakoupil autografy tohoto básníka. Těžko říct, zda císařovna 11 Heinových dopisů jako Rudolfův dárek ocenila, zda pocítila, jak na ní Rudolf lpí synovskou láskou. Zřejmě asi ne, Alžběta byla příliš zaměstnána zásnubami své nejmilejší dcery Marie Valerie s Františkem Salvátorem a odloučení od ní ji tížilo daleko více. Nepostřehla tedy, že když se Rudolf o Štědrém večeru zhroutil, že je životem znavený, nemocný a zoufalý a že nemůže dál. (Na Štědrý večer Alžběta dovedla syna k Valérii, coby nevěstě a řekla mu, že doufá, že ažbudou rodiče jednou mrtvi, že bude o sestru vždy vřele pečovat. Rudolf jí padl kolem krku a propukl v hluboký, zoufalý pláč. I císařský pár nemohl udržet slzy. Rudolfovým výrokům, že to s ním spěje ke konci, však nikdo nepřikládal ten význam, který se o pět týdnů později děsivě naplnil.) Jelikož u své rodiny již Rudolf nemohl najít pochopení, nejbližšími a věrnými přáteli pro něj zůstali ti, jimž se veřejnost vysmívala - židovští novináři Szeps, Futtaki, Frischauer, dárce peněz Moritz Hirsch. Ti ho také na Nový rok 1889 vyzývali, aby z titulu korunního prince a šťastné budoucnosti vytrval. Židovský anatom Emil Zuckerkandl s ním vedl rozhovory o smrti, Rudolfovy obavy ze smrti se snažil rozptýlit ("smrt není žádným neštěstím, nýbrž nutným, obdivuhodným naplněnímživota"). Tato slova Rudolfa patrně překvapila a pravil: "… ano, je nutno pohlédnout myšlence na smrt beze strachu do očí." Na požádání mu Zuckerkandl poslal vypreparovanou lebku, již měl spolu s revolverem na svém psacím stole (a kterou si několik týdnů před smrtí prohlížela i Mary Vetserová).

K tomu všemu přispívaly i manželské neshody. I když zpočátku bylo manželství se Stefanií ne-li šťastné, tedy alespoň bezkonfliktní, postupem doby se Stefaniin názor vyhraňoval a neschvalovala Rudolfův styl života, jeho intelektuální ambice ani jeho známé. Rudolf se alespoň snažil, aby navenek vše vypadalo dobře. Co ale nedovedl, bylo být manželce věrný. A Stefaniiny žárlivé výstupy byly téměř chorobné a nezdržela se jich ani na veřejnosti. Prý mu za"odměnu" odmítala "jistá manželská práva", což Rudolfa definitivně zavedlo na cestu, z níž nebylo úniku. Jak Stefanie, tak Rudolf byli panovační, nesmiřitelní, prchliví, a tak odcizení brzy zapustilo hluboké kořeny. Oba se zraňovali až k neodpustitelnosti - jak se vyjádřila Stefaniina sestra Louisa, byla přímo zděšena Stefaniiným chladem, když stála u rakve svého mrtvého manžela. Rudolf uvažoval i o rozvodu a se svou žádostí se obrátil na papeže.



Rudolf hodně pracoval, a jelikož byl lačný i požitků, každá minutka mu byla drahá, neustále spěchal. Večer či v noci, když přišel pozdědomů, po dlouhé hodiny pracoval, a aby se udržel vzhůru, pil ledově vychlazenéšampaňské smíchané s koňakem, chodil spát ve 2 nebo 3 ráno a za 3 hodiny znovu vstával. Tak to šlo každý den. Navíc byl neustále vysílán na namáhavé služební cesty po celé říši, měl i různé reprezentační povinnosti. Hektický Rudolfůvživot posledních let měl jediný uklidňující bod - Mizzi Casparovou,ženu, k níž se vždy rád vracel a již opravdu miloval. Jméno, které ještě po desetiletích vyvolávalo u Stefanie pocity nenávisti. Pravděpodobně se Rudolf začal s Mizzi stýkat roku 1886. Čím se stával nešťastnější, neúspěšnější a nemocnější, tím více Rudolf hledal útěchu v ošumělých výčepech na pokraji Vídně, u skleničky vína s Mizzi a hospodským zpěvákem Bratfischem, jehož si najal jako fiakristu, aby nebyl odkázán na služby dvorských kočárů, a následněpak v jejím domě, jenž si pořídila za 60 000 zlatých (pravděpodobně Rudolfova půjčka od barona Hirsche). S Mizzi poprvé, v létě 1888, hovořil o společné sebevraždě zastřelením v Husarském chrámu u Mödlingu (což se mělo stát jakousi demonstrací - tento chrám je totiž památník za padlé u Aspern a Wagramu, přičemž na hřebenu střechy je nápis "Za císaře a za vlast. Věnováno vynikajícím národům rakouské monarchie.") - Mizzi se tomu jen smála. Toto popírá teorii o nešťastné lásce k Mary Vetserové, kvůli níž si údajně Rudolf sáhl na život; ta se stala pouhou Rudolfovou společnicí na onen svět. Rudolfovo hledání východiska v smrti spíše poukazuje na souvislost se změnou evropské politiky nástupem Viléma II. Se sedmnáctiletou Mary Vetserovou, dcerou Heleny Vetserové, která s ním před 10 lety koketovala, se Rudolf pravděpodobněseznámil prostřednictvím své sestřenice hraběnky Marie Larischové, neteře císařovny Alžběty, která Larischové spoluvinu na synově smrti až do své násilné smrti nedokázala odpustit. Vše započalo asi počátkem roku 1888, ale vztah se zřejmě rozvinul až na podzim 1888, kdy snad i došlo k tomu, že Mary otěhotněla (v době smrti byla ve 4. - 5. měsíci těhotenství). Mary se začala nápadnězajímat o střelné zbraně, koncem roku 1888 pak uvažovala nad možností pozřít jed. O vánocích 1888 poslala Mary hraběnce Larischové svou fotografii s věnováním "Věrná až do smrti". I Rudolfovy dary byly jednoznačné - železný snubní prsten s vyrytými písmeny I.L.V.B.I.D.T. (In Liebe vereint bis in den Tod - V lásce spojeni až do smrti), medailónek s kouskem plátna s kapkou krve. 13. ledna 1889 padlo konečné rozhodnutí. Mary opět navštívila tajně korunního prince, domůpřijela velmi rozrušená a komorné řekla, že by bývalo lepší, kdyby tam dnes nešla. A ještě se potom vyjádřila, že teď musí učinit vše, co od ní žádá, neboťteď už patří jen jemu samotnému. O dva dny později dala vyrýt na pouzdro na cigarety pro korunního prince "13. leden. Díky osudu." Dle Maryiny matky, která tak chtěla ze sebe setřást spoluvinu na tragédii na co nejmenší míru, k nim toho dne došlo k prvnímu pohlavnímu styku, čímž chtěla vyvrátit i Maryino těhotenství. Nejblíže pravdě je zřejmě to, že tohoto dne došlo k úmluvěo společné smrti - i proto, že pět dní nato, 18. ledna, Mary, sedmnáctiletá dívka plná života, sepsala svou poslední vůli.

Rudolf hodně pracoval, a jelikož byl lačný i požitků, každá minutka mu byla drahá, neustále spěchal. Večer či v noci, když přišel pozdědomů, po dlouhé hodiny pracoval, a aby se udržel vzhůru, pil ledově vychlazenéšampaňské smíchané s koňakem, chodil spát ve 2 nebo 3 ráno a za 3 hodiny znovu vstával. Tak to šlo každý den. Navíc byl neustále vysílán na namáhavé služební cesty po celé říši, měl i různé reprezentační povinnosti. Hektický Rudolfůvživot posledních let měl jediný uklidňující bod - Mizzi Casparovou,ženu, k níž se vždy rád vracel a již opravdu miloval. Jméno, které ještě po desetiletích vyvolávalo u Stefanie pocity nenávisti. Pravděpodobně se Rudolf začal s Mizzi stýkat roku 1886. Čím se stával nešťastnější, neúspěšnější a nemocnější, tím více Rudolf hledal útěchu v ošumělých výčepech na pokraji Vídně, u skleničky vína s Mizzi a hospodským zpěvákem Bratfischem, jehož si najal jako fiakristu, aby nebyl odkázán na služby dvorských kočárů, a následněpak v jejím domě, jenž si pořídila za 60 000 zlatých (pravděpodobně Rudolfova půjčka od barona Hirsche). S Mizzi poprvé, v létě 1888, hovořil o společné sebevraždě zastřelením v Husarském chrámu u Mödlingu (což se mělo stát jakousi demonstrací - tento chrám je totiž památník za padlé u Aspern a Wagramu, přičemž na hřebenu střechy je nápis "Za císaře a za vlast. Věnováno vynikajícím národům rakouské monarchie.") - Mizzi se tomu jen smála. Toto popírá teorii o nešťastné lásce k Mary Vetserové, kvůli níž si údajně Rudolf sáhl na život; ta se stala pouhou Rudolfovou společnicí na onen svět. Rudolfovo hledání východiska v smrti spíše poukazuje na souvislost se změnou evropské politiky nástupem Viléma II. Se sedmnáctiletou Mary Vetserovou, dcerou Heleny Vetserové, která s ním před 10 lety koketovala, se Rudolf pravděpodobněseznámil prostřednictvím své sestřenice hraběnky Marie Larischové, neteře císařovny Alžběty, která Larischové spoluvinu na synově smrti až do své násilné smrti nedokázala odpustit. Vše započalo asi počátkem roku 1888, ale vztah se zřejmě rozvinul až na podzim 1888, kdy snad i došlo k tomu, že Mary otěhotněla (v době smrti byla ve 4. - 5. měsíci těhotenství). Mary se začala nápadnězajímat o střelné zbraně, koncem roku 1888 pak uvažovala nad možností pozřít jed. O vánocích 1888 poslala Mary hraběnce Larischové svou fotografii s věnováním "Věrná až do smrti". I Rudolfovy dary byly jednoznačné - železný snubní prsten s vyrytými písmeny I.L.V.B.I.D.T. (In Liebe vereint bis in den Tod - V lásce spojeni až do smrti), medailónek s kouskem plátna s kapkou krve. 13. ledna 1889 padlo konečné rozhodnutí. Mary opět navštívila tajně korunního prince, domůpřijela velmi rozrušená a komorné řekla, že by bývalo lepší, kdyby tam dnes nešla. A ještě se potom vyjádřila, že teď musí učinit vše, co od ní žádá, neboťteď už patří jen jemu samotnému. O dva dny později dala vyrýt na pouzdro na cigarety pro korunního prince "13. leden. Díky osudu." Dle Maryiny matky, která tak chtěla ze sebe setřást spoluvinu na tragédii na co nejmenší míru, k nim toho dne došlo k prvnímu pohlavnímu styku, čímž chtěla vyvrátit i Maryino těhotenství. Nejblíže pravdě je zřejmě to, že tohoto dne došlo k úmluvěo společné smrti - i proto, že pět dní nato, 18. ledna, Mary, sedmnáctiletá dívka plná života, sepsala svou poslední vůli.



V posledních dnech života vystupoval naprosto stejně jako dřív, žádná změna v jeho chování nebyla patrná. V sobotu 26. ledna 1889 v ranních hodinách byl na audienci u svého otce - o čem tam spolu hovořili, se již nikdy nedozvíme, každopádně tam údajně padla slova z úst císařových "Nejsi hoden stát se mým nástupcem." V domě Vetserových též toho dne došlo ke skandálu, když Mariina matka dala otevřít objevenou dceřinu skříňku se závětí a výše zmiňovanými předměty.

Jeho odhodlání skoncovat se životem bylo 27. ledna již pevné a nezvratné. Vše dělal s velkým překotem, hon v Mayerlingu přesunul již na 29. a 30. leden. Dělal si pořádek ve svých papírech, kompromitující písemnosti zničil nebo je dával do úschovy přátelům. Na večerním soiré na německém velvyslanectví ve Vídni na počest narozenin Viléma II. si přítomní všimli, jak se Rudolf změnil, jeho stav byl přímo odstrašující - vypadal sklíčeně, smutně, s námahou zadržoval slzy. Naproti tomu baronesa Mary Vetserová tam přímo oslňovala, byla tou svůdnicí, jež se nebojí žádné sokyně, její krása tam vítězně zářila stejnějako její černé oči, jejichž pohled si byl vědom své moci i pocty, že smí vyprovodit korunního prince na jeho poslední cestě. Navíc při závěru tohoto večera došlo ještě k hádce mezi Rudolfem a Stefanií, když Rudolf nedokázal obrátit oči od stojící Mary. Poté strávil noc u Mizzi Casparové, kde vypil velmi mnoho šampaňského. Když ve 3 hodiny ráno odcházel, proti svým zvyklostem jí udělal na čelo křížek. Naposledy ji požádal o společnou smrt v Husarském chrámu. Mizzi se tomu jen smála a nevěřila mu, když jí řekl, že se v Mayerlingu zastřelí.

V pondělí 28. ledna opět pilně pracoval. Službu konajícímu adjutantovi byl nápadný povrchní způsob, jímž vyřizoval vojenské záležitosti. Vymluvil se na prudké bolesti hlavy a požadoval co nejdříve odjet do Mayerlingu, neboť prý venkovský vzduch by mu mohl prospět. Tehdy ještě pravděpodobně sepsal dodatek k závěti a čtyři dopisy na rozloučenou (Valérii, "mé paní", baronu Hirschovi, Mizzi Casparové). Okolo 11. hodiny se Rudolf rozloučil se Stefanií, když chtěl ještě vidět naposledy dcerku, chůva ho nepustila dovnitř - "Tak hloupé,"řekl trochu pohněván, "chůva mě nepustila dovnitř, protože Erszi sedí na trůně."Poté opustil Vídeň v jednospřežném voze, který sám řídil, ale v doprovodu kočího. V půli cesty do Mayerlingu poslal kočího zpět do Vídně a dál šel pěšky do blízké výletní restaurace, kde na něj již čekala Mary a Bratfisch. Do Mayerlingu dorazili, když se stmívalo. Rudolf šel sám pěšky, Bratfisch s Mary přijel o hodinu později. O Maryině přítomnosti v Mayerlingu věděli snad jen Bratfisch a Loschek, Rudolfův věrný komorník. Bezpečnostní opatření Rudolfčinil až s přehnanou pečlivostí - nedal upozornit telegrafickou službu v zámečku, jak bývalo zvykem, četnické stanici zakázal informovat o své přítomnosti, sám zavřel okenice na ulici. 29. ledna svým společníkům, hraběti Hoyosovi a princi Coburgovi, při snídani řekl, že se včerejšího dne nachladil aže bude proto lepší, když se plánovaného honu v Glashütte nezúčastní. Snídaněproběhla ve veselém tónu a na její závěr popřál Rudolf svým společníkům Lovu zdar!

Jak strávil poslední den svého života, není známo. Hraběti Hoyosovi po návratu řekl, že mnoho psal a nevyšel před dveře. K večeru měl Philip Coburg s Rudolfem odjet do Vídně na rodinnou večeři, ale Rudolf poslal Stefanii omluvný telegram pro zdravotní indispozici, proto jel Coburg sám. Při odjezdu Coburga nechal Rudolf po chvíli rozpaků a váhaní poslat otci mnoho rukypolíbení. Rudolf povečeřel s Hoyosem, srdečně podebatovali a okolo 21. hodiny si spolu naposledy potřásli rukou. Po Hoyosově odchodu oba milence navštívil Bratfisch a naposledy jim zazpíval a zapískal jejich oblíbené písně. Mary i Rudolf napsali poslední dopisy na rozloučenou. Rudolf především dlouhý dopis své matce (otci se neodvážil, což Františka Josefa I. velmi mrzelo, že syn se s ním nedokázal rozloučit ani písemně), jehož originální znění se nedochovalo (po Alžbětině smrti byl dopis zničen); jsou známy jen některé pasáže z vyprávění Idy Ferenczyové či z citací v deníku Rudolfovy dcery Alžběty. Celou noc Rudolf a Mary vedli vážný rozhovor. 30. ledna v 6:10 Rudolf nařídil Loschekovi, který spal ve vedlejším pokoji, abyšel zapřáhnout. Ještě Loschek nestačil dojít na dvůr a uslyšel dvě rány. Běžel hned zpět, dveře k Rudolfovu pokoji zamčeny, proto přivedl Hoyose (ovšem až po osmé hodině, až když se dostavil ranním vlakem princ Coburg z Vídně, patrně na příkaz Rudolfův), spolu vyrazili výplň dveří, odemkli a spatřili ležet na posteli dvě mrtvá těla v tratolišti krve.
 

Životopis - 1. část

5. června 2012 v 20:47 |  Korunní princ Rudolf Habsburský

Rudolf František Josef Karel Habsbursko-Lotrinský

( *21. srpna 1858, zámek Laxenburg - †30. ledna 1889, zámek Mayerling)


Korunní princ Rudolf, celým jménem Rudolf František Josef Karel Habsburský, se narodil 21. srpna 1858 jako vytoužený syn císařského páru Alžběty Bavorské a Františka Josefa I. V pořadí třetí dítě se narodilo na zámku Laxenburg a tuto radostnou novinu oznámilo lidu 101 výstřelů z dvaceti děl. Školy, úřední budovy či kasárny se slavnostně rozzářili světly a na počest budoucího císaře se konaly slavnostní bohoslužby a všude po císařství byly vyvěšeny vlajky. Císař byl štěstím bez sebe a tak nechal syna od prvního dne jmenovat plukovníkem 19 pěšího pluku a zároveň mu udělil Řád Zlatého rouna. Jako chůva byla vybrána Karolina von Welden, vdova po Ludwigu von Welden, který se proslavil v roku 1848 při potlačení uherského povstání, která si prý musela nechat poradit i to, jak se dítě drží.


To že byl Rudolf jmenován plukovníkem při svém narození, svědčí především o touze Františka Josefa mít ze syna vojáka. Takovéto pocty totiž nebyly u dvora obvyklé. Samotnému Rudolfovi se role vojáka zezačátku líbila. Už ve svých dvou letech přijal v císařském paláci Hofburgu delegaci svého pluku. Když mu kapitán sdělil, že by bylo vhodné, aby jako velitel uvítal pluk na koni, Rudolf opáčil, že má koně jen dřevěného. Poté ho společně s kapitánem dopravili z druhého pokoje před pluk a Rudolf pak jasným hlasem velel ze sedla.


Rudolf byl velmi bystré dítě. Jazyky, náboženství, počty i psaní - v tom všem Rudolf exceloval. František Josef by byl ale radši, kdyby mu stejně šel tělocvik, jízda na koni či střelba. Bohužel - Rudolf neměl zrovna na tyhle věci nadání. Ke všemu byl velmi citlivý a bojácný, což mu vyneslo nelichotivou přezdívku od otce "můj kriplíčku". Ve svých šesti letech dostal za vychovatele a učitele necitlivého generálmajora hraběte Gondrecourta. Gondrecourtův přístup k Rudolfovi byl velmi svérázný. Jeho vojenský drill by se dal označit za týrání. Každé ráno ho např. budil výstřelem z pistole, či ho poléval studenou vodou a pak ho nechal stát na mrazu, nebo ho zavřel do obory a pak křičel, že se na něj řítí divočák. Rudolfově citlivé povaze takový přístup rozhodně neprospíval a tak byl často pobledlý, roztřesený a nemocný. Toto příšerné období rázně ukončila až Rudolfova matka, císařovna Alžběta. Když viděla, jak se z Rudolfem zachází, zasadila se o to, aby byl hrabě Gondrecourt nahrazen hrabětem Latourem. Rudolfa psychika už ale byla nenávratně zasažena Gondrecourtovou výchovou a trpěla jím nepochybně celý život.


Rudolf měl ke své matce zvláštní vztah. Spíše než matka to pro něj v dětství byla ta krásná, záhadná dáma, kterou vídal jen občas. Alžběta totiž své děti navštěvovala jen zřídka a už se ani nesnažila zasadit o jejich východu. O všechno se starala Rudolfova babička Sophie se kterou Alžběta, jak je všeobecně známo, moc dobře nevycházela. Rudolf měl později pevný vztah se svou mladší sestrou Marií Valerií. Přes to všechno, svou matku miloval a obdivoval celý svůj život.


Aby zvládl v osmi letech nápor učiva, vstával Rudolf už o čtvrté hodině. Velmi se zajímal o dějepis, včetně dějin 18. a 19. století. Nadchla ho myšlenka učitele dějepisu, o králi ne z Boží vůle, nýbrž zvoleného. Jeho učitel, Menger, se v něm snažil usadit úctu ke vzdělaným lidem, vychoval ho k odmítání předsudků a k toleranci k menšinám, k podporování demokracie a odmítání absolutismu. Rudolfova vášeň však byla bezesporu přírodověda a botanika. Se svým učitelem přírodovědy - Josef Kristem, navštěvovali muzea, podnikali procházky či zkoušeli různé pokusy, přičemž si Rudolf musel svá pozorování pečlivě zapisovat do deníku. Moderní duch 19. stol. tkvěl pro mladého Rudolfa jen v přírodních vědách, dějinách a politice, ostatní - umění, literatura, hudba, matematika, jazyky (latina, francouzština, maďarština, čeština, polština), sport i divadlo absolvoval bez zájmu. Postupem doby si Rudolf upevňoval (prostřednictvím svých učitelů) názor na politické a sociální dění. Zatímco strýc arcivévoda Albrecht se ho snažil odklonit od příliš liberálních názorů, František Josef ho postupem doby už jen odbýval slovy "Rudolf zase žvaní".

24. 7. 1877 zakončil Rudolf studia a jeho novým nejvyšším hofmistrem se stal Karel hrabě Bombelles, věrný služebník Habsburků, kandidát arcivévody Karla Ludvíka (a potažmo i arcivévody Albrechta). Latour předložil vyúčtování výdajů za výchovu a přidružené výdaje komory korunního prince od listopadu 1864 do konce roku 1877 - celkem 388 546 zlatých 55 krejcarů. Rudolfa velmi mrzelo, že nemohl dál studovat, jak by si to přál (a jak bylo dopřáno jeho protivníku v Berlíně, princi Vilémovi, budoucímu císaři Vilémovi II.) a že se z něj měl stát voják. I přesto, že Bombelles ho neustále lákal od knih ven do přírody či za milostnými dobrodružstvími, knihy Rudolf neodbýval. Velmi želel odchodu svého hofmistra Latoura, "milého starouška", jak mu Rudolf říkal, a tak jako malou náplast na Rudolfovo psychické povzbuzení povolil císař svému synovi vykonat po ukončení studijní doby několik cest s jedním z Rudolfových nejmilejších učitelů Mengerem. Rudolf se měl seznámit s průmyslem ve Švýcarsku a Anglii. V Anglii se Rudolf snažil (potají, aby o tom ve Vídni nevěděli) setkat s Charlesem Darwinem, leč k jeho zklamání se mu to nepodařilo. Seznámil se tam s novým systémem samovazby pro těžké zločince, který se mu zamlouval (Rudolf byl odpůrcem trestu smrti a chtěl, aby se s vězni zacházelo humánněji). Tou dobou byla v Anglii i Rudolfova matka Alžběta, která tam utekla ze stísněného císařského dvora. Bavila se jízdou na koních (na dostizích) a dokonce si od Rudolfa vyžádala slib, aby on na koni nejezdil. Že jejich vztah byl velmi chladný, dokládá i to, že Alžběta rozzuřena nad chováním svého syna předčasně opustila Anglii - Rudolf totiž byl víc než nezdvořilý k Alžbětinu anglickému průvodci Bayi Middletonovi, který byl do Alžběty zamilován, což Rudolf nemohl přenést přes srdce. V Anglii Rudolf napsal spis s kritickým postojem vůči rakouské šlechtě, která na rozdíl od anglické mezi sebe odmítala přijmout ambiciózní měšťanskou vrstvu, kritizoval její rozmařilý způsob života, jakým žila kupříkladu i jeho matka.


Na zpáteční cestě navštívili berlínský dvůr, kde s Vilémem Rudolf navštívil několik plesů. Jedna z princezen ho charakterizovala jako nepříliš hezkého, ale přece přitažlivého. Vážný obličej z něj dělal staršího, narudlé řídké vlasy byly přímo ošklivé. Mluvil překotně, byl sice zdvořilý, ale chladný, až pohrdavý. Rudolf si na základě toho, že se o jeho osobu jakožto korunního prince zajímaly tucty žen, vytvořil svůj obraz o ženě jako takové - pohrdal jí. Ženy se mu staly pouze nástrojem k uspokojení jeho fyzických potřeb. Žádná z nich na něj, na intelektuálně velmi nadaného mladého muže, nemohla mít vliv, ať už se jednalo o jeho "první lásku" dvorní herečku Johannu Buskaovou, či Helenu Vetserovou, matku Mary, jíž v době Rudolfova flirtu s Helenou bylo šest let, či jeho manželku Stefanii, která si stěžovala, že ženu jako takovou podceňoval a nepovažoval ji za rovnocennou bytost. Rudolfovým ideálem krásy byla malá, černovlasá, něžná žena, taková, jaká byla jeho milovaná teta, manželka Karla Ludvíka, arcivévodkyně Marie Terezie Portugalská, Mizzi Casparová i poslední jeho milenka Mary Vetserová.

Rudolfovým obrovským koníčkem byla odmalička zoologie, zvláště pak ornitologie. Již jako dvanáctiletý sepsal pojednání Lovy na orly. V patnácti letech se osobně seznámil na vídeňské Světové výstavě s nejslavnějším ornitologem té doby Alfredem Brehmem, který se stal Rudolfovým častým hostem v jeho rezidenci na Hradčanech. Spolu vedli různé diskuse a účastnili se různých výprav a lovů, např. do Uher, do Španělska, Středomoří atd. Přátelství dokonce pokročilo tak daleko, že v roce 1877 Brehm věnoval oba svazky o ptácích v 2. vydání svého Života zvířat korunnímu princi, z čehož měl Rudolf obrovskou radost. Vznětlivé a obhroublé chování k nelibosti dvořanů Rudolf Brehmovi promíjel. Antipatie dvořanů k Brehmovi umocňovalo i to, že byl protestant, darwinista a svobodný zednář, proto se snažili Rudolfovi přátelství s ním překazit. I když posléze částečně jejich styky ochladly, skutečně jej zničila až o 31 let staršího Brehmova smrt v 1884, již Rudolf upřímně oplakával. Ornitologii Rudolf zůstal věrný až do své smrti. Rudolf byl dokonce 1879 jmenován čestným členem Císařské akademie věd ve Vídni a budapešťská univerzita ho jmenovala svým čestným doktorem, i když sám Rudolf si uvědomoval, že je to díky jeho původu a postavení, ne za zásluhy v oblasti vědy.


Do Prahy Rudolf přijel v roce 1878, kdy sem narukoval jako c. k. plukovník pěšího pluku č. 36. Bydlel na Hradčanech. Češi si od pobytu proslovanského korunního prince slibovali porozumění mezi Prahou a Vídní. Rudolf se v Praze nevěnoval jenom vojenským povinnostem a psaní politických spisů. I přes všechnu práci užíval své relativní volnosti. Účastnil se různých zábav, pitek a dobývání ženských srdcí, což mělo za následek i různé aférky. Když se Rudolf zamiloval do jedné chudé židovky, její rodiče ji poslali na venkov, aby na Rudolfa zapomněla. Dívka tam však zemřela na nervovou horečku, přičemž blouznila jen o korunním princi. Rudolf se samozřejmě nemohl jejího pohřbu zúčastnit, a tak noc co noc navštěvoval její hrob a trávil tam hodiny v žalu a nářku, až jej jednou přistihli hřbitovní hlídači - jaké bylo jejich překvapení, když ho poznali. Zde je patrná paralela s císařem Josefem II. - Rudolf měl v oblibě navštěvovat inkognito chudinské čtvrti. Z této více či méně přikrášlené pražské epizodky však vyplývá na povrch Rudolfova vlastnost trápit se výčitkami a jen s obtížemi je překonávat.


Jestli o této aféře věděl císařský dvůr ve Vídni, není známo, jisté ale je, že pro Rudolfa hledali nevěstu. Jelikož rovnorodých vládnoucích katolických rodů nebylo mnoho, dostal se rakousko-uherský vyslanec hrabě Chotek v 1879 i na bruselský dvůr, kde žila v úvahu připadající patnáctiletá princezna Stefanie, druhá dcera belgického krále Leopolda II. Rudolf se tak v březnu 1880 vydal tam, kam byl nasměrován - do Bruselu. Námluvy byly velmi chladné, bledá a nepříliš vzhledná Stefanie se mnoho Rudolfovi nezamlouvala, přesto bylo budoucímu svazku králem Leopoldem II. požehnáno. Rudolf se tak podřídil zákonitostem Arcidomu, ba učinil ještě více - snažil se, aby vypadal jako šťastný ženich. K tomu mu zajisté dopomáhala i metresa, kterou si vzal s sebou do Bruselu, o čemž se dozvěděla Stefaniina matka Marie Henrietta. Ta však nechala tento skandál pod pokličkou, aby se mladý pár nedostal do rozepří hned v počátcích společného života. Svatba se přes odklady (kvůli Stefaniimu zdraví a "pomalému dospívání") konala v květnu 1881. Rakouský lid ji přivítal s nadšením a Stefanie byla nadšena též. Jízda 62 dvorských ekvipáží v čele s obojími rodiči a mladými manžely musela být v Prátru přerušena, neboť lidský dav znemožnil další jízdu. V Schönbrunnu se konala lidová slavnost, kde pohádkový ohňostroj zaléval celé okolí světlem a na noční obloze zářily iniciály "R" a "S".


Rudolf se i přes pozdější Stefaniiny výčitky snažil v prvních letech manželství o to, aby před okolním světem vypadal jejich vztah jako dobrý, což vyplývá z mnoha dopisů přátelům. Stefaniino postavení v rodině přesto bylo podivné. Na rakouském dvoře ze Stefanie moc nadšeni nebyli. Císařovna Alžběta Stefanií, tou "ošklivou nemotorou" či "morální zátěží" opovrhovala, Rudolfova sestra Marie Valérie ji též odmítala, později se od společného soužití se Stefanií odklonil i Rudolf, takže se korunní princezna cítila na císařském dvoře osamělá a opuštěná, bez jakýchkoli přátel. Přesto zdání rodinné harmonie vyvrcholilo počátkem roku 1883, kdy nebylo pochyb, že Stefanie je v jiném stavu. Toto období očekávání potomka i sama Stefanie uznala za opravdu šťastné. Mladý pár očekávaného dědice trůnu nazýval Václav, čímž vyjádřil svou sounáležitost s Čechami. Mužský potomek se však korunnímu páru nenarodil. Dne 2. září 1883 přišla na svět dcerka, již pokřtili Alžběta a něžně ji oslovovali Erszi. Porod dcery byl velice těžký; později, po vážné nemoci (po komplikovaném onemocnění kapavkou, kterou jí Rudolf nakazil), již Stefanie další děti mít nemohla. Pokračování dynastie bylo tedy ohroženo.


Jak známo, Rudolf psal vedle vědeckých prací i politické články, v nichž kritizoval otcovu politiku. Tyto články vycházely v deníku Neues Weiner Tagblatt, samozřejmě anonymně. Vydavatel Moriz Szeps, s nímž se Rudolf spřátelil, dokonce pro zachování Rudolfovy anonymity jeho rukopisy přepisoval a teprve přepisy putovaly dále k tisku, zatímco originál směřoval zpět k Rudolfovi. Názory Szepsovy i Rudolfovy byly tak podobné, že odlišit autorství článků je mnohdy obtížné. Snad jen styl pomáhá určit, zda článek psal Szeps - ten rád používal květnatá slova a různé citáty - či korunní princ - ten pro změnu psal přímočaře až sarkasticky. Rudolfovou snahou bylo i smíření a odstranění předpojatostí mezi Židy a křesťany, odstranit sociální, hospodářské i vzdělanostní rozdíly a vychovat dobré rakouské vlastence. Rudolfovým vzorem úspěšného státu byla Francie, republika, pro niž jako zdroj liberálních myšlenek měl hluboké sympatie. Naopak v Německu viděl nepřítele nejen Rakouska, ale i Evropy. Rudolf se ocitl mezi mlýnskými kameny: na jedné straně nenávist šlechty, antisemitů a nacionalistů, na druhé straně obdiv liberálů, buržoazní inteligence, nekatolíků a Židů.


Přestože Rudolf byl považován za významnou a vlivnou osobnost, on sám musel při každé příležitosti zdůrazňovat, že tomu tak není, že je jak v politice, tak i ve vědě jen neinformovaným diletantem, byť plným zájmu. Na druhé straně ale to, že se stýkal s různými vědci, politiky a spisovateli, ho nutilo k tomu, aby se dál vzdělával. Rudolf zahajoval Elektrickou výstavu v roce 1883 ve Vídni, účastnil se v roce 1884 Mezinárodního ornitologického kongresu, zasadil se o pořádání Živnostenské výstavy v Antverpách, zahájil v roce 1887 Výstavu hygieny, kde všechny liberály nadchl větou "Nejcennějším kapitálem států a společnosti je člověk", angažoval se pro Rudolfinský spolek (ten měl za cíl školit ve vlastní nemocnici - Rudolfinském domě, dodnes stojícím - ošetřovatelky pro případ války), z popudu katastrofy při požáru Ringtheatru v roce 1881, kde uhořelo 300 lidí, byl spoluzakladatelem Dobrovolné vídeňské záchranné společnosti.


Rudolf plánoval napsat monumentální lidovou encyklopedii o Rakousku-Uhersku, na níž měla pod jeho záštitou pracovat duchovní elita země, čímž chtěl podpořit u všech národností lásku k vlasti. Toto dílo, Rakousko-uherská monarchie slovem i obrazem, zkráceně nazývané Dílo korunního prince, k němuž sezval plno odborníků, mělo 24 svazků a bylo dokončeno hluboko po Rudolfově smrti, v roce 1902. První plány na toto dílo pravděpodobně vyšly od arcivévody Jana (Ortha). Vyvstávaly obtíže, především finančního rázu, proto se vydávání díla tak táhlo a Rudolf, který byl jinak nestálý a těkavý, prokázal ohledně tohoto díla svou výdrž. Další překážkou brzdící vydání díla byli Maďaři, kteří si vynutili kromě německé verze i maďarskou, čímž Rudolfovi zmařili vizi jednotně vedené říše. Když v prosinci roku 1885 vyšel první svazek, uspořádal císař pro spolupracovníky přijetí. Rudolf v pokoře políbil císaři uctivě ruku, ten mu dal na přednesenou procítěnou řeč povzbuzující odpověď, vyjádřil spokojenost a nabádal jej k vytrvalosti, ale naprostým nepochopením osoby svého syna byl císařův dotaz na jednoho ze spolupracovníků, zda opravdu úvodní slovo Díla napsal sám Rudolf.


Rudolfa tížilo, že za svůj vojenský postup nevděčí svým schopnostem, nýbrž tomu, že byl tím, kým byl. Proto se aspoň snažil být dobrým vojákem. Jeho vojenská kariéra byla následující: od 1. dne života plukovník a majitel 19. pěšího pluku, 1878 plukovník 36. pěšího pluku v Praze, 1879 i velitelem 36. pluku, 1880 generálmajor, 1881 velitel 18. pěší brigády v Praze, 1882 polní podmaršálek, 1883 velitel 25. divize pěších vojsk ve Vídni, 1888 generální inspektor pěšího vojska - tedy kariéra, na níž jiní potřebovali okolo půlstoletí služby a mimořádných vojenských výkonů. Rudolf se za pobytu v Praze u 36. pěšího pluku snažil ve vojenské oblasti vyhranit. Náruživě studoval průběhy bitev, staré plány pochodů, zabýval se novým vývojem válečné techniky založené na elektřině, vlivům nově budovaných železnic i sociálním poměrům uvnitř oddílu. Počáteční snahu a píli postupně otupily neustálé konflikty se strýcem Albrechtem, ale i neustálé brzdění v každém samostatném úsudku ze strany otce, což také vedlo k tomu, že ke konci života již nebyl disciplinovaný, chodil pozdě na inspekce, dělal je velmi povrchně a lajdácky - ukazoval okolí, jemuž chtíval být vzorem, jak ho to vše již nudí; rezignoval. Jezdil jen křížem krážem po rakouských zemích, opravdovou moc neměl, k vojenským konferencím předsedajícím císařem byl zván jen tehdy, když se nejednalo o ničem závažném. Rudolfův vliv byl znemožněn a namáhavé cesty očividně zdravotně i nervově zesláblého prince vyčerpávaly.


Co se týče sympatií a politiky vůči národům, Rudolf si oblíbil Uhry, naopak nepřátelil se s Bismarckovou politikou a na Balkáně uvažoval o sjednocení Slovanů pod Rakouskou říši (ovšem ne z toho důvodu, aby se Rakousko rozrostlo, nýbrž proto, že tyto chudé země podle něj potřebovaly k svému rozvoji ochranu a pomoc silného státu, čili Rakouska). Rudolf byl důkladně sledován a informace o jeho osobě putovaly kupř. i k Bismarckovi. O Rudolfovi podávaly informace i osoby, které by Rudolf podezíral až naposledy (Maďar Ladislav von Szögyenyi, sekční šéf v ministerstvu zahraničí). Oficiální politické agenty se zručností a rafinovaností "vodil za nos", ale proti Bismarckovým špehům byl vlastně bezbranný, protože ani nevěděl, kdo jimi je. Proto byly na místě Rudolfovy zašifrované dopisy i noční schůzky v Hofburgu.

Když na počátku roku 1888 zemřel probismarckovsky orientovaný německý císař Vilém I. a jeho liberální syn Fridrich III. trpěl těžkou chorobou a dalo se očekávat, že do několika měsíců nastoupí na trůn opět probismarckovsky orientovaný Fridrichův syn Vilém II., Rudolfovi se rozplynul sen o demokratické Evropě. Ve spojenectví Rakousko-Uherska s Pruskem (Dvojspolek) a později i Itálií (Trojspolek) viděl krok, který směřoval k zániku Rakouska. Nemohl pochopit, že císař nejde ve stopách Marie Terezie, pro kterou bylo Prusko zavilým nepřítelem, a nespojí se s Francií a Ruskem. V tomto období zániku všech nadějí lze spatřovat definitivní Rudolfovy deprese, které vyústily v mayerlingskou noc. Rudolf psal různé spisy a otevřené dopisy, v nichž vyjadřoval názory na politickou situaci a naděje Rakousko-Uherska pod německým - potažmo Bismarckovým - vedením, ale tyto anonymní články se pravděpodobně nikdy k císařovým rukám nedostaly. Když pak v červnu 1888 nastoupil na německý trůn císař Vilém II., postupem doby Rudolfův vztah vůči Prusku dosáhl až hranice nenávisti, poukazoval, že Rakousko-Uhersko se stalo pruskou provincií. K tomu ještě napomohl osobní spor, kdy Vilém II. přijel na inspekci rakouské armády. Její stav shledal jako velmi nepříznivý, zvláště pak ostré kritice vystavil pěchotu, jejímž generálním inspektorem byl právě Rudolf. Vilém II. řekl Františku Josefovi i Alžbětě otevřeně svůj názor, za což Alžběta kategoricky odmítla, velmi rozhořčena, dále setrvat ve Vilémově společnosti, až se musel Vilém omluvit. Nicméně po návratu do Berlína napsal Františku Josefovi, že má právo upozornit svého spojence na nepořádek v jeho armádě a požadoval zbavit Rudolfa místa generálního inspektora, čehož důsledkem byl ostrý výstup mezi Rudolfem a Františkem Josefem; další krok k Mayerlingu. Zájem císařských rodičů o korunního prince byl již od dětství (s několika výjimkami) nepatrný. Alžběta byla stále na cestách a psala mu zřídka, a to ještě většinou o tom, jak se daří malé Valérii. Otec se s ním sice vídal častěji, ale zajímal se prakticky jen o to, co např. Rudolf zastřelil na různých honech. Rudolf otce bázlivě miloval, ale především se ho obával - nikdy se neodvážil např. ve svých článcích přímo napadnout osobu císaře (jak činil předchozí následník trůnu Ferdinand Maxmilián), ale vždy jen okolí císaře. A přece se Rudolf otcovým přáním neprotivil, vždy se snažil otcovy požadavky co nejlépe splnit.

Korunního princ mezitím postihla zdravotní katastrofa - oficiálně se hovořilo pouze o revmatismu, bronchitidě, zánětu kloubů a měchýře. Na jaře 1886 se Rudolf po prudkém propuknutí nemoci - s největší pravděpodobností tehdy nevyléčitelné kapavky - a úplném vyčerpání odjel zotavit na středozemský ostrov Lacroma, kde nakazil i svou manželku. Tato nemoc byla počátkem jeho konce, což si Rudolf dobře uvědomoval, a oslabovala i jeho vůli. Navíc strach z otce byl příliš velký, než aby ho dokázal požádat o laskavost, a tak se Rudolf přepínal a pracoval do úmoru. V březnu 1887 si na cestě do Berlína vzal poprvé na radu lékaře morfium, aby spolucestující nerušil neustálými nápory kašle. Pak bral morfium už proto, že nebylo zbytí. To spolu s alkoholem a ženami v časech depresí a melancholie, aby unikl tíživé skutečnosti, jeho zlou situaci jen zhoršovalo. Bolesti kloubů byly čím dál trýznivější. Hubl, byl bledý a rychle stárnul. Vystupňovala se agresivita, nervozita, ztrácel vládu nad sebou. Ve svém zoufalství a rezignaci byl nakonec sám sobě největším nepřítelem, za vším hledal jen svou vinu, což by ho dříve nenapadlo. K tomu všemu ho neustále dráždilo srovnávání s německým "bratrem" Vilémem II. Ten ve svých 29 letech dosedl na císařský trůn a měl čtyři mužské potomky, zatímco on byl jen neustálým čekatelem na císařský titul a neměl ani syna, ani naději na něj (jeho manželce komplikovaný průběh onemocnění kapavkou, kterou ji Rudolf nakazil, způsobil neplodnost).

 


Zámek Gödöllö

2. dubna 2011 v 21:50 |  Místa spojená s císařovnou
Jedním z největších maďarských zámků je 250 let starý královský zámek v Gödöllő (Szabadságtér l.), který současně patří i mezi nejvýznačnější památky maďarského barokního stavitelství. Často a rád zde pobýval rakousko-uherský vladařský pár, císař a uherský král František Josef I. a jeho choť Alžběta zvaná Sissy, která byla v maďarském prostředí velmi oblíbená. Dodnes je největším dvorem v Maďarsku.

Pouhých 27 km na severovýchod od Budapešti je snadným cílem jednodenního výletu. Díky dálnici M3 se vzdálenost zámku Gödöllő od Budapešti zkrátila na pouhou půlhodinku jízdy vozem či autobusem. Do Gödöllő jezdí z Budapešti i příměstská dráha HÉV. Ale i samotné město Gödöllö plné krásných barokních budov a památek, které je také domovem původní Gödölské umělecké kolonie (1901-20) představuje krásné místo na výlet. Ve městě se nachází maďarská zemědělská universita.
Ve slavnostní síni a na nádvoří zámku se pořádají koncerty vážné hudby a kulturní festivaly. Evropskou raritou je zde pečlivě rekonstruované Barokní divadlo, které je po 200 let opět v provozu. Zámecká kaple a kalvárie (obě z 18. století) se nacházejí v Alžbětině parku.
Kostel v Máriabesnyő vysvěcený na stupeň basilica minor se stal známým poutním místem díky soše Panny Marie umístěné na zdejším oltáři, která je prý schopna činit zázraky a byla zhotovena před 700 lety.
O zlatý věk města se zasloužil v 18. století hrabě Antal Grassalkovich, který zde nechal vystavět aristokratický zámek - palác rodu Grassalkovich. Jeden z nepozoruhodnějších a nejrozsáhlejších barokních komplexů 18. století se rozprostírá spolu s přilehlými budovami na ploše 17 000 metrů čtverečních a zahrnuje rovněž park o velikosti 29 ha. Palác se stal od roku 1867 výletní rezidencí rakouského císařského a maďarského královského manželského páru Františka Josefa I. a Elisabeth, v letech 1920 a 1945 byl majetkem maďarského zemského správce.
Díky architektonickému řešení tohoto barokního komplexu budov vznikl tzv. "styl Gödöllő", který byl vzorem mnoha dalších návrhů maďarských zámků. V roce 1996 bylo otevřeno Královské zámecké muzeum. Navštívit lze devět renovovaných sálů prostředního křídla, slavnostní sál zdobený zlatobílým štukováním a část královských obytných prostor. V zámku i na celém nádvoří se každé léto konají rozmanité kulturní pořady a koncerty, pořádaných v duchu svého mecenáše hraběte Grassalkowich. K událostem pořádaným každé léto patří rovněž jízda na koni a vzpomínkové programy uvedené na počest tvůrce zámku, spolu s pořady o životě královského páru.
Částečná renovace zámku začala roku 1994 a dnes je asi 24 pokojů v přízemí a v 1. patře otevřeno pro veřejnost jako Palácové muzeum. Pokoje byly zrestaurovány do podoby, v jaké se nacházely, když se tu zdržoval vladařský pár. Pokoje Františka Josefa v 1. patře, vyvedené v mužné kombinaci šedé a zlaté, i levandulově zbarvená apartmá císařovny Sissi jsou velmi působivé, téměř tak jako pokoje v paláci Esterházy.


Královna honu

1. března 2011 v 21:00 |  Císařovniny básně
Protože Alžbětiny skoky i v nejobtížnějších terénech vyvolávaly vyslovenou senzaci, nazývali ji její obdivovatelé brzy "královnou honu". Na její počest napsali stejnomennou báseň:




Královna! Ano císařovna!
Pohleďte jen, jak pádí!
Ruku bezpochybnou má zrovna
A též odvážné mládí.
Anglie nejlepší jezdec - je dole!
Hleďme "Bay" Middleton vypadl z pole.
Už troubí se, roh volá!
Musí se do první řady tlačit
A rychlý být, kdo, hola,
Královně honu chce stačit.

Alžběta - Zvláštní žena

13. února 2011 v 20:19 |  Knihy
Alžběta - Zvlášní žena
Autor: Corti Egon Caesar Conte
Nakladatelství: Ikar
Originál: Elizabeth
Počet stran: 483
Rok vydání: 2008
Překlad: Ingeborg a Milan Churaňovi

Obsah:

Vůbec první biografie rakouské císařovny Alžběty zvané Sisi, zpracovaná podle písemné pozůstalosti císařovny, deníků její dcery Marie Valérie a dalších do té doby nezveřejněných deníků. Věrohodný a vzrušující portrét ženy, která se již za svého života stala legendou.

Moje hodnocení:

                               Připravuje se...

Svatba císaře Františka Josefa I. s princeznou Alžbětou Bavorskou

13. února 2011 v 20:08 |  Alžběta Bavorská
  

 Nečekané zasnoubení

Když přijede 15. srpna roku 1853 k vile do Bad Ischlu kočár s vévodkyní Ludvikou a jejími dvěma dcerami, nikdo ještě netuší, že místo vážné a dospělé Heleny si mladý císař vybere za svou ženu mladou, veselou a bezstarostnou Sissi. Matky obou snoubenců, již zmíněná vévodkyně Ludovika a arcivévodkyně Žofie, byly sice zklamány, že jim strategie nevyšla podle jejich původních
Sissi v době zásub
 představ, nicméně rozhodly se nepodnikat nic, čím by vztahu bránily. Koneckonců šlo o vytvoření spojenectví, o které tolik usilovaly. Alžbětin otec, vévoda Max, přímo u zásnub nebyl, ale z Bad Ischlu mu byl poslán telegram, zda se svatbou souhlasí. Vévoda, poctěn tím, že se stane tchánem Jeho Veličenstva vše telegraficky odsouhlasil.
                                              
V Bavorsku zpráva o zasnoubení císaře se Sissi vyvolalo nadšení ve všech vrstvách obyvatelstva. Ve Vídni nebyla radost tak jednoznačná. Všichni si jistě přáli, aby se císař oženil, ale arcivévodkyně Žofie nebyla od potlačení revoluce v roce 1848 příliš oblíbená. Lidé viděli, že při zásnubách vládla příliš její ruka a utěšovali se jen tím, že všechno nedopadlo tak zcela podle jejího přání.
  
Po celé říši šly narychlo pořízené portréty císařovi nevěsty z ruky do ruky. Všichni byli na novou císařovnu velmi zvědaví.              

Snoubenci prožili poslední srpnové dny v nezkalené radosti. Sissi se začala pomalu vžívat do svého nového postavení. A když ji přesto přepadala úzkost a smutek, zvláště když byla sama, měla radost při pohledu a opravdu bláznivé štěstí svého ženicha, kterému se líbila den ode dne více.

Návrat do Possi

Když Sissi odjela zpět do Possenhofenu velmi se jí po Františkovi stýskalo. Také doma se vše změnilo. Dříve nechávali Alžbětu na pokoji, mohla si dělat co chtěla, nyní byla pojednou středem pozornosti všech.

SnoubenciBrzy přišly starosti s výbavou a ošacením všeho druhu. Sissi působily mnohem menší radost než jiným dívkám jejího věku ve stejném postavení. Uvědomovala si stále více, že už nepatří sama sobě.

U Sissi bylo nyní nutné seznámit se s dějinami a politikou nejen Rakouska, ale i uher. V literárních kruzích, v nichž se pohyboval vévoda Max, se našel hrabě Johan Majláth, Maďar mimořádně obeznámený s dějinami. Protože vyrostl ve Vídni, mluvil německy takřka lépe než svou mateřštinou. To mu poskytovalo možnost, seznámit Němce s maďarskou literaturou, pověstmi a pohádkami. Nyní tedy přišel do domu vévody Maxe jako učitel Sissi a do vnímavého srdce mladé císařovy snoubenky proudil celý Majláthův poetický svět, který byl ryze maďarský. Seznamoval ji s písněmi a pověstmi o lásce, radosti a žalu, nadšení a národní hrdosti uherského lidu.

Přípravy na svatbu

Brzy začaly přípravy na svatbu. Především bylo třeba odstarnit překážky právní povahy, neboť Sissi byla se svým ženichem spřízněna. Jejich matky byly sestry, a tedy příbuzné druhého stupně, a také z otcovy strany existovala spřízněnost čtvrtého stupně. Toto pokrevní příbuzenství představovalo překážku sňatku nejen podle církevního, ale dokonce i podle civilního práva, a bylo tudíž nutno získat papežův souhlas neboli dispens. 

Pak bylo třeba sepsat manželskou smlouvu. To všechno byla pro Sissi španělská vesnice.
Od otce dostala věnem 50 000 zlatých a svému stavu přiměřenou výbavu.Svatební smlouva
 Na druhé straně císař slíbil, že jeho nevěsta dostane od něj k svatbě 100 000 zlatých a k tomu ještě podle starého práva jitřní dar ve výši 12 000 dukátů, jejž manžel vyplácel své ženě ráno po svatební noci jako odškodné za ztracené panenství. Kromě toho se František Josef zavázal, že jeho ženě bude ročně vypláceno 100 000 zlatých v hotovosti na osobní výdaje (Nákupy šatů, ozdob, almužny a drobné výdaje). Všechny ostatní výdaje měl zajistit manžel. Dále bylo císařovně v případě potřeby zajištěno 100 000 dukátů vdovského důchodu.

Dále byl sestaven inventář výbavy císařské nevěsty. Nelze ani popsat, jak svědomitě byl vyhotoven. U každého uvedeného předmětu byla uvedena jeho přesná cena. Šperky, zlaté přeměty a klenoty tvořily první skupinu, druhou stříbro. Třetí skupina, popisující šatník, byla nejobsáhlejší. Soupis obsahuje 31 šatů, z toho čtrnáct hedvábných, šest županů, devatenáctero lehkých letních šatů v barvě růží, fialek, obliných klasů a poměnek a čtvero plesových šatů. K tomu šesnáct klobouků a závojů s pery, růžemi a fialkami a jeden zahradní klobouk zdobený věncem polního kvítí, který tak okouzlil Františka Josefa v Ischlu. Výbavu šatstva doplňovalo šest plášťů, osm mantil a pět kabátů ze sametu a těžkého sukna. Následovalo prádlo: čtrnáct tuctů košil, z toho jeden tucet punčoch od nejjemnějšího hedvábí po silnou vlnu na zimu, šest tuctů spodniče, pět tuctů kalhot, kabátky na česání, noční prádlo atd. Následovaly boty a střevíce, šestero od každého druhu, a dvacet tuctů rukavic všech barev a druhů. Konaly se sice pokusy vyvolat u Sissi o výbavu zájem, ale věčné zkoušení a všechen rozruch kolem toho se jí nelíbil. Unikala, kdykoliv to bylo možné. Švadleny a šičky prádla si stěžovaly, že princezna je neustále pryč, a když už ji někdy zastihnou, chce být hned hotová, je netrpělivá a odchází.

Šperky od tchýně

Za své návštěvy v Bavorsku předal František Josef Alžbětě diadém, náhrdelník a náušnice, zdobené diamanty a opály, které měla na své svatbě jeho matka a přála si, aby si je vzala i její budoucí snacha.
Sissi
Nevěsta byla velkolepými dary udivena, jejich hodnota převyšovala cenu všech ostatních šperků a ozdob. Přitom se František Josef zmínil, že jeho matku poněkud šokovalo, když ji Sissi v dopise oslovila bez náležité zdvořilosti. Důrazně jí sdělil, že to není možné, protože i on ji oslovuje velice zdvořile a s úctou, která starší ženě náleží. Začínalo být jasné, že Alžbětin budoucí život bude narážet na nejednu formalitu a výtku.

Stále více se blížil den, kdy se bude muset rozloučit. Sňatek byl s konečnou platností stanoven na 24. dubna ve Vídni. Už 14. dubna odeslali do Vídně čtrnáct velkých a osm menších Sissiných kufrů. O velikonoční neděli 16. dubna se na královském dvoře v Mnichově konal velký slavnostní koncert. Diplomatický sbor si přál, aby mohl císařské nevěstě před odjezdem vzdát holt. Sissi přišla ozdobena diamantovými šperky a poprvé také propůjčeným řádem. Byla velice krásná a půvabná, ale také velice vážná. Zdá se, že mladá vévodkyně, napsal pruský velvyslanec, při všem lesku a výsostném postavení, které ji po boku vznešeného císařského ženicha očekává, se jen težce loučí s dosavadním domovem a svou vznešenou rodinou a výraz toho vrhal lehký stín na mladistvou, krásnou, zářící tvář nejvznešenější princezny.

Vyslanec tentokrát opravdu neviděl černě. Čím více se blížil den odjezdu, tím více se Sissi obávala cizoty a neznámého, které ji očekávaly. Před cestou zajela ještě jednou do milovaného Possenhofenu. Se slzami v očích se tam loučila se svým dívčím pokojem, s milovanou zahradou, kde právě rašily stromy a keře, s milovanými horami  a krásným jezerem. Vzpomínala na první radostné pocity přátelství, na první sny o lásce a žalu a jako vždycky, když jí city zasáhly zvlášt silně, vzala do ruky pero a napsala báseň:

Tak žijte blaze, vy tiché pokoje,
Žij blaze, zámku s krásou svou.
Ať o lásce první sny moje,
v klínu jezera spočinou.
Žij blaze, ty holé stromoví,
Malé i velké keře v parku.
Až jaro vám zeleň obnoví,
Daleko budu z tohoto zámku.

 Odjezd

Nadešel den odjezdu. Ráno 20. dubna, za nádherného jarního počasí přišli do vévodskésnoubenciho paláce král Max s manželkou Ludovikou, aby Sissi popřáli všechno nejlepší. Nikdo si sice nepřál veřejné oslavy, přesto však Ludvíkovou ulici, jíž průvod projížděl, lemoval od vévodského paláce k vítězné bráně tisícihlavý dav lidí ze všech vrstev. Všichni chtěli naposled zamávat loučící se princezně. Z paláce vyjel kočár se šestispřežím, který měl Sissi dopravit do Straubingu na Dunaji, kde na ni čekala císařská loď. Na zadním sedadle seděla vévodkyně Ludovika a Sissi, na předních sedadlech se tísnily Nené a ostatní sestry. Na kozlíku seděl Karel Theodor, který chtěl navzdory nedostatku místa doprovodit sestru k první zastávce na cestě. Sissi na sobě měla tmavé cestovní šaty a na hlavě malý klobouček a kdekoliv se objevila, lidé ji nadšeně zdravili. Byla hluboce vážná, a přece působila mile. Loučení ji tak dojalo, že jí vytryskly slzy. A když se k ní lidi hrnuli, aby jí zamávali, opakovaně se v kočáře zvedla, obracela zpět a mávala oběma rukama. Loučila se s domovem, se svými milými a svým dětstvím. Tu jí do kočáru spadl lístek, jako by ji chtěl utišit:

Ty růžičko bavorská,
jež právě v rozpuku jest,
Na břehu Dunaje máš
Nyní vonět a kvést.
Ty růžičko bavorská,
 Mému sdělení věř,
Lepší péči než doma
Už nikdy nenajdeš.

 Císařká Vídeň se připravovala na nádhernou slavnost. Panovníkova nevěsta měla vidět, že lid miluje jejího budoucího manžela a zvláště pak jeho hlavní a sídelní město. Lidé si od Františka Josefa slibovali všechno.

Alžběta přejela s rodiči a oběma nejstaršími sourozenci 21. dubna rakouské hranice a večer už čekal František Josef na přístavním můstku v Linci, aby se dovedl svou milou, malou, stísněnou nevěstu do hezkého místa na přenocování, vybaveného podle místních zvyklostí. Pak ihned nasedl do kočáru a spěchal do Vídně. Tam probíhaly horečné přípravy na přijetí. Všichni prosili o krásné počasí. Na nebi se válely hrozivé mraky, ale odpoledne je rozehnal silný vítr a v okamžiku, kdy květinami zasypaná loď s nevěstou přistávala v Nussdorfu, byla už obloha zářivě modrá. V přístavišti čekal císař, jeho rodiče, nejvyšší hodnostáři a nepřehledné tisíce zvědavců. Když loď přirážela ke břehu a mezi ní a břehem ještě zbýval široký pruh, skočil na ni František Josef, objal nevěstu a nadšeně ji před celým světem líbal. Pak Sissi vystoupila na břech v růžových,
Svatební oznámení
hedvábných šatech s bílým přehozem, zaražená a bledá, zavěšená do svého ženicha. Jako orkán k ní znělo volání tisíců lidí: Ať žije Alžběta! Na okamžik zůstala stát jako zkamenělá. hluboce pohnutá, nerozhodná a rozpačitá hleděla na jásající davy. Pak se vzpamatovala, zdravila nalevo i napravo, mávala krajkovým kapesníčkem a pohled na půvabnou postavu strhával kolemstojící k stále novému srdečnému jásotu. František Josef se ji snažil co nejrychleji vzdálit od množství lidí. Nastoupili do kočáru taženého nádhernými lipicány a rychle jeli do Schönbrunnu, kde se už schromáždila k uvítání zbývající císařská rodina. Také tady v zámecké zahradě byla hlava na hlavě a ačkoliv Sissi byla unavená a po dlouhé cestě a z rozčílení pobledlá, musela stále znovu vycházet ven na balkon, ukazovat se, usmívat se, zdravit, jak to od této chvíle bude vyžadovat její poslání, její povinnost. Ale ani uvnitř, v zámeckých  prostorách, nemá klid. Představují jí její vrchní hofmistrni, hraběnku Sophii Estreházy-Liechtensteinovou, šestapadesátiletou dámu s poněkud vysušenou tváří. Sissi si ji nedůvěřivě prohlíží, vůbec se jí totiž nelíbí, má v sobě něco z guvernantky. Byla to samozřejmě důvěrkyně arcivévodkyně Žofie, která ji sama vybrala a postavila po bok budoucí císařovny.Jistě věděla proč, něboť na hraběnku se císařovna matka mohla ve všem spolehnout. Jmenovala také další dvě dvorní dámy, které měly představovat nejbližší okolí mladé Sissi. Byla to hraběnka Paula Ballegarde, která se zdála být Sissi sympatická, a hraběnka Karolína Lambergová, dcera generála, kterého v roce 1848 zavraždili na řetězovém mostě v Pešti. Obě dámy měly Sissi zasvětit do zvyklostí u dvora.

Sissi na nový život připravovali, věděla o slavnostech, španělské etiketě, nádheře a přepychu císařského dvora. Slyšela o tom, že to pro ni bude namáhavé, ale to, co ji opravdu čeká, si vlastně neuměla vůbec představit. Když měla jít večer spát, vtiskli jí do ruky obsáhlou písemnost, na níž byl nápis "Ceremoniál pro veřejné vystoupení Její králosvké Výsosti, nejvznešenější princezny Alžběty." Měla si je prostudovat, aby následujícího dne šlo všechno jak na drátku. Sissi byla vzrušená. Stejně nemohla spát, zmáhala ji nová postel, nové prostředí, všechno, co má ještě přijít. A František Josef se o ní až dojemně staral. Snažil se jí všechno usnadnit, tisíckrát se jí ptal na její přání, uklidňoval ji, když měla obavy, jak všechno proběhne.

Přesně podle předepsaného ceremoniálu je následujícího dne už od časného rána všechno v gala. Dámy se dostavily v přepychových "kulatých" šatech, protže přece byla doba krinolín, kterou nastolila francouzská císařovna Evženie. V kočáře taženém šestispřežím jela vévodkyně Ludovika a její dcera ze Schönbrunnu do Theresiana, starého císařského zámku, odkud už po staletí vyjížděly nevěsty vládnoucích panovníků do hlavního města. Teprve tam si Sissi uvědomila vážnost okamžiku. Začala plakat a byla jen težko k utišení. Nasnášela, aby ji všichni okukovali, a to navíc ještě v tom nádherném proskleném kočáře, taženém osmi koňmi, do něhož teď měla
Slavnostní vjezd Alžběty do Hofburgu v neděli 23. dubna 1854
 nastoupit, aby si ji celá Vídeň mohla prohlížet jako nějaké cizokrajné zvíře. Ale slabost byla jsen přechodná. Její milá tvář dostala najednou tvrdý, energický rys, na chvilku se podobá své sestře Nené. Pak nastoupila do kočáru, do povozu vyzdobeného zlatem a Rubensovými malbami a osm bílých lipicánů se dalo do kroku. Odevzdaně se podvolila jízdě, která by v každé jiné dívce vyvolala nejvyšší hrdost a nepopsatelné zadostiučinění. Přes Vídeňku postavili nový most, který právě nyní dohotovili. Císařova nevěsta je první, kdo přes něj přejede. Ulice se proměnily v zahradu plnou květin, malé dívenky v bílých šatech sypaly všude na cestu růže a za kordony vojáků se tísnily nepřehledné davy lidí. Tak dívka narozená v neděli dojela té neděle do svého budoucího domova, do Hofburgu. Byl to kouzelný pohled, když Sissi zrůžovělá vzrušením vystupovala z nádherného kočáru v růžových atlasových šatech pročitých stříbrem a vyzdobených girlandami růží. Kočár byl sice nádherný, ale svými tvary to byla spíš předpotopní nestvůra. Když Sissi šlápla na vysoké stupátko, zachytila se na okamžik diamantovou čelenkou za horní okraj veřejí. Ale hned bylo zase všechno v pořádku, Sissi si půvabným pohybem upravila vlasy a bohudíky pro tento den byla práce skončena.

Svatba


Následující den byl věnován přípravám na rozhodující hodinu. Nejvyšší hofmistrně zase přinesla dva obsáhlé spisy. Jeden z nich si měla Sissi jen přečíst, druhý si měla ponechat a naučit se jeho obsah zpaměti. První písemnoust tvořilo devatenáct stran litografovaného popisu svatebního obřadu. Sissi zděšeně četla o "nejvznešenějších a vysoce postavených dámách" o "dámách z paláce a komnat", o "pážetech a nosičích vleček" o "obřadních generálech" a o "družině" v kostele a cestou zpět až do vnitřních komnSvatbaat. Kdo jsou dámy z komnat? ptala se rozveseleně a dozvěděla se, že to jsou ženy, které na rozdíl od "velkého" a "malého" vstupu smějí přijít do komnat pouze na pozvání v určitou hodinu. S jistým děsem vrátila spis hraběnce Esterházyové. Druhý měl název "Nejponíženější připomínky" a obsahoval pokyny pro následující den. Ceremoniál ukázal svou moc, neboť císařskému páru přesně předepisoval, jak se má při svatbě chovat.

V půl sedmé večer dne 24. dubna si František Josef vedl svou nevěstu v augustiánském kostele k oltáři. Nádherný obraz, který kostel poskytoval, ani nelze popsat. Byli tu všichni, kdo v císařství něco znamenali. Vidět zdde byly slavnostní oděvy vysokých církevních hodnostářů, armádní uniformy, vlečky dam, šperky, v nichž se odráželo světlo tisíců svící, to všechno budilo nádherný dojem. Náhle se celé skvělé schomáždění pohne a nastane ticho. Blížil se slavnostní průvod z Hofburgu. V čele, zatím sám, kráčel císař, vysoký, štíhlý, v uniformě polního maršála plné řádů, krásný, mladistvě hrdý, mužný zjev. Za ním šly arcivévodkyně Žofie a vévodkyně Ludovika, mezi nimiž kráčela Alžbeta v bílých, zlatem a stříbrem protkaných, bohatě myrtou zdobených šatech s vlečkou. Na nádherných vlasech měla zářivý, savtební diadém aarcivévodkyně Žofie v na prsou měla přitisklou kytici svěžích bílých růží. Kráčela velice půvabně, hluboce vážná a nesarcibiskup Joseph Othmar von Rauschermírně bledá, nedívala se ani napravo, ani nalevo a zastavila se na určeném místě u klekátka. Stála tam jako ve snách a dívala se na snubní prsteny, které kněz začal světit. Císař ji musel pohledem pobídnout, aby se postavila vedle něj před oltář. Jako z dálky pojednou slyšela otázky oddávajícího kněze a sotva slyšitelným hlasem zašeptala Ano, zatímco císařovo Ano se rozlehlo celým kostelem. Nyní už měla na prstu zlatý prsten a její ruka spočinula v císařově, třesoucí se vzrušením. V tom okamžiku zazněla z Josefského náměstí salva slavnostně nastoupené pěší jednotky a Alžběta sebou leknutím trhla. Tu už také zazněly dělové salvy z městkých hradeb a současně se rozezněly zvony všech vídeňských kostelů. Pak nastalo zas ticho. Vídeňský arcibiskup Josepf Othmar von Rauscher využil této (možná poslední) příležitosti ke zbožnému nabádání, na němž ovšem se předem domluvil s arcivévodkyní Žofií. Mluvil dlouho, příliš dlouho (od té doby mu ve Vídni říkali kardinál Plauscher; Tlachal).

Gratulace nebraly konce. František Josef je přijímal jako zářící vítěz; unavená a bledá Alžběta očividně trpěla. Konečně bylo zcela jasné, že už nepatří sama sobě, ani pouze svému muži, stala se císařovnou s velkými úkoly a obtížnými povinnostmi - přímo oficiální institucí. A kromě toho snachou v područí své tchyně.

Mince vyražená na počest svatby:
Pamětní mince města Vídně k císařskému sňatku

Články na přání...

13. února 2011 v 13:58 |  Články na přání...

Zdravím!

Nedávno jsem přemýšlela, jak vylepšit svůj blog, aby byl pro Vás zajímavější. Doufám, že mi s tím trochu pomůžete. Pokud Vás zajímá nějaká osobnost z Alžbětina okolí, nebo máte přímo dotaz na Sissi, napiště mi na e-mail info-sissi@seznam.cz. Nebo klidně i do komentářů. =) Ráda Vám dotazy zodpovím ve formě článků.

                                               S přáním hezkého dne
                                                          redaktorka blogu


sissi

Marie Valerie - Deník nejmilejší dcery Císařovny Alžběty

4. února 2011 v 13:34 |  Knihy
marie valerie.. deník...
Autor: Marta Schadová, Horst Schat
Nakladatelství: Ikar
Originál: Marie Valérie von Österreich
Počet stran: 336
Rok vydání: 2007
Překlad: Ivana Vízdalová

OBSAH:

Arcivévodkyně Marie Valérie si psala deník od svých osmi let. Nejprve z pohledu dítěte, později dospívající dívky, líčí drobné epizody i zásadní události odehrávající se v jejím okolí, svěřuje se se svými názory na život na vídeňském dvoře, který neměla v lásce stejně jako její matka, píše o příhodách v matčině bavorském domově a zapisuje si zážitky z cest, na kterých matku provázela. Zmiňuje se o lidech ze své bezprostřední blízkosti, zamýšlí se nad svým složitým vztahem k otci i matce, pohoršuje se nad nenáviděnou otcovou "přítelkyní" Kateřinou Schrattovou, kriticky pohlíží i na bratrovu manželku Stefanii. Sledujeme její prvotní rozpaky nad případným ženichem Františkem Salvátorem, které se záhy změnily v hlubokou lásku. Najdeme zde i smutná, svou bezprostředností otřesná svědectví o tragických událostech v rodině, o záhadné smrti korunního prince Rudolfa i tragické smrti císařovny...

MŮJ NÁZOR:

                              Připravuje se...

E-mail

4. února 2011 v 11:53 |  Dotazy, připomínky, nápady...?
Máte nápad na nový článek..? Máte nějakou připomínku, dotaz, nápad nebo cokoliv jiného...? Napište mi na mail info-sissi@seznam.cz.

                                                              S přáním hezkého dne
                                                                                 redaktorka blogu

Kam dál